Někteří muži přijdou domů z práce, sednou si na gauč k televizi, nechají se manželkou obskakovat a nehnou doma ani prstem. Vymlouvají se především na práci, kde byli celý den, a na únavu. Ženy si pak u kafe s kamarádkami povídají o tom, jaké to mají doma lenochy, a že celá domácnost stojí na nich. Ale je tomu opravdu tak? Já si myslím, že si za to občas můžeme doopravdy samy.

Zdroj: Simpsons – POSTAVY.cz: Homer Jay Simpson [obrázek]. In: . [cit. 2016-03-25]. Dostupné z: <http://www.postavy.cz/homer-jay-simpson/>

Za svých – bože! v neděli už to bude – dvaadvacet let, kdy randím od čtrnácti, by se mohlo zdát, že ještě nemám dostatečné zkušenosti, abych měla k tomuto tématu co namítat. Nicméně nezapomeňte, že nemusím být manželkou a partnerkou, ale stačí být dcerou.

Jak můj otec, tak můj přítel, jsou velice pracovití. Vlastně je můj přítel takový učebnicový příklad toho, že dívky si hledají muže podle svých mužských vzorů. Já říkám CHVÁLABOHU, neboť taťka je hodný, pracovitý, k mamce se chová a choval vždy hezky a umí se pro věci nadchnout. Je poněkud workoholik, což Tom ho v téhle disciplíně ještě předčil, nicméně lepší workoholik než alkoholik .

Co ale „moji chlapi“ rovněž sdílí, je to, že prostě nepatří do domácnosti a představit na rodičovské dovolené bych si je doopravdy nedokázala. Ne, že by neuměli třeba uklidit, taťka narozdíl od mamky umí i dokonce šít na šicím stroji, ale ani jednoho z nich prostě nenapadne zalít kytky, a také nevaří. Nejdřív mi bylo trochu líto, že vařit budu vždycky já nebo mamka, ale když se nad tím člověk zamyslí, není to tak špatné. Zase se mi do toho nemíchají, neříkají, jak by to chtělo přidat to či ono a naopak oba vždy chválí a mlaskají. No a když není čas, spokojí se se studenou večeří, případně aportují něco z restaurace, což také není k zahození.

Tom dokonce po večeři většinou i ochotně umyje nádobí, taťka se k tomu zas tak nemá, ale když ho poprosím, taky to udělá. Někdy je ale rád, že si po práci sedne na gauč, takže na mamčino ponoukání, ať si nandá večeři, jen odvětí, ať mu to nandá (a nejlépe i naservíruje pod nos) ona. No a jsme u toho!

Jenže ti chlapi za to až tak moc nemohou! Nemusí to být vždy lenost, ale třeba jen odevzdanost. Třeba nám kdysi chtěli pomáhat, ale my je naším věčným opravováním, radami a komentáři od toho prostě odradily. Třeba jsme se s nimi kvůli nějaké takové prkotině i pohádali. Zkuste se nad tím, milé dámy, zamyslet. Kdy jste naposledy po svém milém něco chtěly, ale nakonec si to stejně radši udělaly samy, neboť to prostě umíte líp (ačkoliv tak ta věta zní, fakt neměla být dvojsmyslná ).

Zdroj: Loupak.cz – Videa, Obrázky, Vtipy, Citáty, Hry: Život [obrázek]. In: . [cit. 2016-03-25]. Dostupné z: <http://www.loupak.cz/obrazky/vlastni/494075/?thx=duchodce>

Nedávno jsme v Plzni s dalšími lidmi pořádali ples. S tím samozřejmě souvisí nejen slavení, ale také organizace a úklid, takže jsem domů po probděné noci dorazila v sobotu v 7 ráno úplně hotová. Snídaně je nicméně důležitá část dne a já za celý pátek nic nejedla (krom chipsů a dvou kousků pizzy), takže jsem si nestydatě naložila plnou misku mamči segedínu s domácími knedlíky. Po jídle jsem šla spát, takže když jsem jak zombík po pár hodinách sešla dolů do kuchyně, něco mě doopravdy zarazilo. Byl to způsob naskládání umytého nádobí v odkapávači. Nejdřív jsem si myslela, že jsem tu naběračku prostě dala na jiné místo, lžíce daná obráceně a stejně tak i miska, mě však utvrdila v tom, že já to nádobí určitě nemyla. Přesně tak, umyl ho taťka. A co jsem udělala jako první? Přeskládala ho. Přitom až na misku, která by případně mohla spadnout, na tátovu způsobu skládání nebylo nic špatného, jen já měla to neuvěřitelné nutkání to mít „po svém“. Nebo lépe řečeno „po našem“, protože můj a mamčin styl je totožný.

Obávám se, že jde až o nějaký archetyp, který my ženy máme hluboko zakořeněný v mysli. Nedávno jsme s taťkou společně věšeli mokré ponožky na topení, a když jsem viděla, jak je tam dal, opět jsem to předělala. Samozřejmě, že jsem si to hned odůvodnila tím, že „mým“ stylem uschnou daleko rychleji, nicméně takto pověšené měly být přes noc, takže by uschly tak či tak. Stejně tak potají předělávám připravené příbory od Toma (kterého o naskládání na stůl požádám), protože u nás v rodině máme prostě několik typů příborů a každý je zvyklý jíst tím svým.

Tyto situace samozřejmě občas vyústí i v to, že místo toho, abych si o pomoc řekla, to radši udělám sama. Upřímně mám dojem, že my ženy to kromě zmíněného archetypu děláme už proto, že nás prostě baví kamarádkám i jiným lidem vykládat, že jsme vlastně superženy, které toho mají nad hlavu a nikdo jim s ničím nepomůže. Přitom by ti naši muži třeba pomohli rádi. A ať už pracujete či ne, milé dámy, občas toho svého chlapa pusťte k nějaké práci, oceňte, že se snaží, poděkujte mu. A občas, když se neptá, zda s něčím nepotřebujete pomoc, ho nechte vydechnout na gauči, strčte mu do ruky pivo, dejte mu pusu a vězte, že se vám za to odvděčí. Možná ne dneska v posteli, protože u televize vytuhne, možná ne zítřejší pomocí s luxováním, ale minimálně tím, že bude ostatním chlapům vykládat, jakou má doma super ženskou. A co si budeme povídat – to pomůže kolikrát víc, než nějaké špatně naskládané nádobí .

Pokud nad tím vším teď také přemýšlíte, pusťe si následující videa, kde tento „problém“ celkem vtipně a trefně shrnuje Karel Hynek:

Zdroj: YouTube: Na Stojáka – Karel Hynek – jak jsem žehlil [Video]. In: . [cit. 2016-03-25]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=f0_31uAJ-1g>

Zdroj: YouTube: Na Stojaka – Karel Hynek – fakt nevyměknu [Video]. In: . [cit. 2016-03-25]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=tE7uGsu7JGA>