Nadpisem možná trochu mystifikuji, jelikož o sexu zde psát nehodlám. Takže pokud jste, pánové, doufali, že se konečně dozvíte, jak náruživé jsme a co udělat, abychom vás chtěly, zklamu vás – my totiž nevíme, co chceme! A když víme, co chceme, chceme přesně to, co nemáme, závidíme těm, co to mají, ačkoliv oni nemají to, co máme my a závidí nám taktéž. Ztratili jste se? Příklad mohu uvést na známém obrázku, který často migruje na facebooku, přestože je nám ženám toto pravidlo známé od doby, co jsme hraní s plyšáky (popř. panenkami, ale i autíčky) zaměnily za chození po nákupech a puberťácké chichotání.

Zdroj: Ráda bych zdroj uvedla, ale autor se nepodepsal a pokud, někdo mu jeho kredity vzal oříznutím obrázku. Já mám tento obrázek každopádně ze stránky AussieCz na facebooku.

Každopádně občas se nám může poštěstit a získat to, co jsme chtěly. Nezoufejte, i na tuto možnost jsme dobře připravené a to dokonce i záložním plánem! Buď nám to nestačí a chceme víc, nebo přichází varianta B) a změníme názor. Zjistíme, že nabytý poklad nám vůbec nevyhovuje a že naše touha po něm byla jen chvilková slabost, přestože se pod pokladem může skrývat třeba rarita typu „pravý francouzský baret“ a přítel měl kvůli ní zajížďku 200 km, když se vracel z obchodní cesty. I přesto, že baret vypadá přesně jako z katalogu, ze kterého jste ho nechtěla objednávat, protože by a) nebyl přímo koupený ve Francii a za b) byl by moc levný (), zjistíte, že vám nesluší/není to to, co jste očekávala/splihnou vám pod ním vlasy (což vám mohlo být jasné už na začátku brblání o baretu příteli) – a končí zahrabaný ve skříni. Prodat jej samozřejmě nemůžeme, jelikož takový skvost nemá v šatníku každá žena, ale nosit také ne viz předchozí „problémy“. Hrdelní zrady by se ale dopustila kamarádka, kdyby si ho chtěla půjčit! Nebo natož kdyby jí slušel! V případě, že by v něm ale vypadala hůře než vy, jsme tuto transakci ochotny zvážit pod podmínkou, že nám za to půjčí ten hezký náhrdelník z Řecka a ona jistě ráda svolí, neboť je moc těžký, píchá a má po něm hrudník celý zarudlý. Pro krásu se ale holt musí trpět, no ne?

Příklad s baretem může někomu samozřejmě připadat naprosto banální (třeba mně, proto jej také uvádím), ale jen se zamyslete, kdy jste naposledy něco hrozně moc chtěla, koupila si to a pak to nikdy nepoužila. Ani nevyhodila, ani neprodala, neboť přece jen se ta věc „může ještě hodit“. Nezbavíte se nepadnoucího trika, přestože do něj hubnete už 3 roky. Nezbavíte se malého ratanového křesla, protože to byl skvělý kauf – velmi drahé, ale ve srovnání s „klasickými“ cenami se vyplatilo. Teď je na půdě, jelikož se nehodí ke zbytku nábytku. Já si třeba nechala ušít šaty na svůj maturitní ples, které asi už nevyužiji, neboť jsou dost nápadné a nechci vypadat na cizím plese jako maturantka. Jsou nádherné a mohla bych je prodat, ale přece jen jsou šité na míru, pak ty vzpomínky… A to je přesně ten problém! Vytváříme si vztah k věcem, přestože třeba ještě ani nejsou naše! Nemůžu se rozhodnout, zda koupím na aukru ten či ten laptop. Jakmile se ale u jednoho z nich objeví vážný zájemce, klikám jako šílená, abych jeho nabídku převýšila. A díky tomu dám za notebook víc peněz, než jsem původně doufala a šla kvůli tomu na aukro, aby byl nový elektronický člen do rodiny co nejlevnější. Tuhle problematiku a mnoho dalšího výborně popsal Dan Ariely v knize „Jak drahé je zdarma„. Řeší zde také posedlost slevami a akcemi typu 2+1 – přesně náš problém, že, dámy?

Myslím, že muži by nám tuhle naši nerozhodnost tolerovali více, kdyby se z velké části tato problematika netýkala jich.

Řekněme, že partner na nás nemá tolik času, protože pracuje. Kompenzuje nám to občasným pozváním do restaurace či kina. My mu ale vysvětlujeme, že na penězích přece nezáleží – chceme být hlavně s ním! Nemusíme do kina, stačí nám sledovat film doma v obýváku. Řekněme, že partner (kvůli nám) omezí svůj workoholismus, více se nám věnuje a o večerech jsme spolu u něj či u nás. Nepostěžujeme si po pár měsících kamarádce, že se s partnerem nudíme, že se za nás určitě stydí, protože s námi nechodí do společnosti či že dříve jsme se měly na co těšit, ale teď nám tato emoce schází? No nezabili byste nás?

Malým lékem by možná mohla být redukce našeho očekávání, nebo lépe – eliminace. Pokud jste nám koupili někde dárek, nepište nám SMSku „Milacku, az se vratim, mam pro tebe prekvapeni!“ – můžeme si z toho odvodit cokoliv. Od koupi švýcarských hodinek (vždyť jste byli ve Švýcarsku!) po nabídku k… no řekněme zatím jen sestěhování. Nejvíc si ale představujeme, že dostaneme to, co chceme a co jsme vám tolikrát NAZNAČOVALY, že chceme. A pokud to nedostaneme, radost z dárku se (naší vinou, kvůli našemu očekávání) zmenší a může z toho být ještě hádka, že nás nikdy neposloucháte. To je ovšem samozřejmě extrém, určitě bych se s přítelem nepohádala kvůli tomu, že mi dal dárek.

Vlastní historku ale samozřejmě mám – přítel mě trochu vyšplouchl, když zmizel z kamarádčina maturitního plesu a nic mi neřekl. Měla jsem mu víc naslouchat – necítí se na takových veleakcích dobře, natož v obleku. Já se ale těšila, jak se spolu poprvé ukážeme na nějaké „pořádné“ akci, jak se spolu poprvé společně vyfotíme a bude to moc hezká společná fotka – prostě jsem byla napumpovaná svým očekáváním a když se nevyplnilo, byla jsem zklamaná víc, než bych byla s čistou hlavou. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo, když mi jako omluvu přítel přivezl bonboniéru s třemi druhy bonbonů, přičemž já ani jeden z nich nejedla (kávový, s likérem, s třešní). Mě to ale spíš pobavilo, než abych mu na hlavu chrlila výčitky, že mě neposlouchá.

Každopádně ač si tento fakt uvědomuji sebevíc a pozoruji ho i u sebe (a samozřejmě ho nesnáším), stále jsem nerozhodná, stěžuji si na to, co nemám (ale i na to, co mám) a porovnávám se s ostatními. Vždyť tímto tématem se zabývá spoustu bajek, knih i filmů, kde si dva závidí, vymění si role a nakonec zjistí, že není až tak o co stát. Na druhou stranu – nekřivděme si – i muži mají své dny.

Já zatím jediné řešení vidím v asketismu (ačkoliv jej rozhodně nevyužiji), co vy?

Zaměstnání. Někomu může toto slovo evokovat až nevolnost. Spousta lidí se topí v práci, která je nebaví, nemají na ni vlohy, nevyhovuje jim a třeba za ni nejsou ani dostatečně finančně ohodnoceni. A důvod? Těch může být samozřejmě několik, ale z velké části se jedná o STRACH. Strach ze změny. Strach z toho, že práci nenajdou, nebo i že ji najdou, ale bude to horší. Jistě ten pocit znáte třeba ve spojení s něčím jiným – „je to blbý, ale je to jistý“. Strach z toho, že pokud začnou hledat novou práci a zaměstnavatel se to dozví, rovnou je vyhodí, aniž by měli něco jiného. A víte co? Já se jim nedivím.

Já sice nejsem žádný workoholik, ale práci jsem si našla již v patnácti. Začala jsem doučovat matematiku mladší žáky, v tomto věku se přidala i brigáda v čajovně (převážně o víkendech, někdy i odpoledne po škole). Pak se přidaly další – pomoc v prádelně, servírka, servírka, pomoc v administrativě, servírka, roznos letáků, junior analyst (to už jsem s čajovnou skončila), redaktorka a šéfredaktorka studentského serveru, podpora obchodního oddělení apod. Musím říct, že životopis mám na svůj věk opravdu plný a není to tím, že bych nikde nevydržela. V čajovně jsem obsluhovala krásné 4 roky, doučuju až doteď. Některá „zaměstnání“ prostě vyžadují méně času a dají se skloubit.

Často ale na zaměstnání nadávám (to asi každý). Převážně na to, že mě to nebaví, či že mi nezbyde žádný volný čas. Pokaždé, když o nějakou práci přijdu (mé služby už nejsou potřeba/smlouva na dobu určitou/sama odejdu), po pár týdnech „užívání si volna“ rychle rozesílám životopisy a hledám další, jako bych se vůbec nepoučila.

Na druhou stranu si ale třeba na peníze stěžovat nemůžu. Nejsem žádná milionářka (ony ty brigády až tak dobře placené nejsou), ale co chci, to si mohu koupit (tedy pokud nechci zrovna auto či nemovitost). Jsem šetřílek, takže se mi sice peníze volně válejí na spořicím účtu, ale když chci koupit něco dražšího, není to pro mě problém. A tenhle pocit je dost fajn.

A proč býváme často v práci nespokojení?

Nejspíš to bude tím, že pod pojmem „práce“ si většina z nás nepředstavuje už jen „náplň práce“. Je v tom mnohem víc: náplň práce, plat, jaké je prostředí, zda máme placené kafe/čaj, kolegové, jaká bude pracovní doba (+ pevná/pružná/polopružná), zda budou nějaké bonusy a benefity, na kolik týdnů dovolené máme nárok, jak je to v případě nutnosti „odběhnutí“ (můžeme si napracovat jindy?), jak je to se stravováním (je zde pěkná kuchyňka, budeme mít stravenky?), kdo bude můj šéf a jaký je… Určitě je toho mnohem víc a bohužel ne na vše vám u pohovoru odpoví. A i když vám odpoví, jaká bude vaše náplň práce, ne vždy to tak musí být.

Brigádničit (hlavně i o letních prázdninách a přes školní rok, pokud mám nějaké volné dny) jsem začala hlavně proto, abych nasbírala co nejvíce zkušeností. Člověk pak třebas nezjistí, co chce, ale může zjistit, co nechce. Uvidíte, zda vám více vyhovuje práce s lidmi, v terénu, nebo zda si více užijete pohodlí vyhřáté kanceláře. I v tom případě ale můžete zjistit, zda pokud máte vlastní kancelář, tak jste natolik disciplinovaní a skutečně pracujete, či zda se v první nestřežené chvíli uchýlíte na osobní email a možná by tak pro vás bylo lepší mít třeba jen vlastní kóji. Problém „vyzkoušení“ spousty brigád ale může být i ten, že poté budete srovnávat. Třeba byste byli naprosto spokojení, ale v tom předchozím zaměstnání měli zdarma nejen čaj a kávu, ale také horkou čokoládu!

Co se týče těch pohovorů, tak si myslím, že nikdy vám skutečně nepoví přesnou náplň práce, což brzy zjistíte. Pohovorů jsem zažila několik a osobně si myslím, že umím udělat velmi dobrý první dojem. Z některých pohovorů jsem ale moc dobrý dojem neměla. Třeba když jsem měla ukázat, co umím v Excelu u souboru, kde bylo 18 tisíc řádků, a jen při zapínání filtru jsem čekala 5 minut. Na celý úkol jsem ale měla pouhých 20 minut. Na jiném pohovoru jsem zas byla jen 10 minut (jednalo se o první kolo) a aniž by se mě zeptali, kdo jsem, co dělám a co očekávám (a další otázky, na které u pohovorů většinou přijde řeč), dali mi 4 početní příklady na procenta (a tím na procenta skutečně myslím, že tam nebyly žádné hodnoty, pouze ta procenta) a pak se mě ptali, co to je DPP, DPH, HDP a já nevím jaké další zkratky. Má jistota mě okamžitě opustila. Na druhé kolo mě ale pozvali, ovšem tam jsem se dozvěděla, že budu muset docházet minimálně 4x týdně do kanceláře a musím mít stále u sebe pracovní telefon a jednat s klienty (i o víkendu). A kolik bych dostala za tuto krásnou práci? 70 Kč/h, ovšem měla bych pevnou taxu na pracovní dny, takže můj čas strávení telefonováním se zákazníky o víkendu by proplacen nebyl.

Co se hledání zaměstnání týče, u pohovoru mějte vždy připravené otázky, na co se chcete zeptat. Plat, pracovní doba, jak je to s obědy atp. Co se platu týče, tak nezapomínejte, že když chcete takovou a makovou hrubou mzdu, nejen, že čistá bude nižší, ale také na to, že zaměstnavatele stojíte o 34 % z hrubé mzdy navíc (superhrubá mzda), takže se mu tak i musíte vyplatit. Navíc ho stojíte i čas na školení a ztracený užitek na zaměstnance, kterého mohli přijmout, a mohl by se vyplatit více, nežli vy. Ze zkušeností, které mám jako šéfredaktorka, sama dobře vím, že to chce najímat schopné lidi. Čím schopnější, tím méně práce pro vás. Takže do některých lidí se náklady jak časové, tak finanční prostě vyplatí vynaložit více, do jiných méně.

Jenže když už se vám stane, že do zaměstnání, kde se vám nelíbí, nastoupíte, většinou to, že vám práce nesedí, nezjistíte hned. A i kdyby ano, přemáháte se a říkáte si, že to přeci bude určitě fajn, až se zaběhnete. A ono třeba ne. Jenže těžko pak odcházet, když už se člověk se všemi seznámil, pochopil, jak to v této společnosti chodí a třebas už přežil i zkušební dobu a na účtu se začaly co měsíc objevovat vyšší částky. Po pár měsících je navíc člověk konečně schopen dělat něco sám, aniž by čekal, až mu někdo jiný zadá úkol či ho bude kontrolovat. Jenže tento kolotoč by v případě změny zaměstnání začal nanovo! Někdo může být se svou prací třebas spokojený, ale zruší jeho pracovní pozici a je nucen se učit něco nového, co ho třeba nebaví. Jenže už zná kolegy i chod firmy, peníze už jsou také hezké, tak proč to měnit?

Já třeba dříve chtěla být nějaká manažerka na vysoké pozici, která má pod palcem x lidí, vede je a motivuje atp. Jenže s tím souvisí nejen nedostatek času, ale třebas hrozby jako je syndrom vyhoření. Možná vám ani nezbyde pocit, že jste „dnes udělali kus práce“, protože pokud pod sebou máte lidi, musíte jim dávat práci a kontrolovat je. A na vaši práci vám pak třeba ani nezbyde čas. Mně nejvíce vyhovuje chodit do práce klidně na šestou, ale odcházet za světla (i v zimě), takže do 4 hodin. To manažer/vedoucí jen tak nemůže. Navíc i jako holka mám obrovskou nevýhodu, protože než bych chtěla případně založit rodinu, budu muset hledat a zaučit svého zástupce (a o tom, že se po mateřské vrátím na své původní místo, si můžu nechat tak jedině zdát). To, že je člověk ve firmě nenahraditelný, má sice tu výhodu, že jen tak nedostane padáka a plat bude mít dozajista také pěkný, ale volno mít také jen tak nebude. Stačí, aby jeden kolega jel třebas jen na služební cestu na pár hodin pryč, a už se tu ve firmě může spoustu lidí zbláznit. To je třeba i případ mého přítele – ten má o dovolené hodně firemních telefonátů.

A tak si říkám, že bych chtěla podnikat. Jenže nejdřív bych musela zjistit vůbec v čem. Každopádně bych určitě nestála o firmu s více jak 5 zaměstnanci, protože prostě vidím, jak je to u přítele i u dalších známých. Jet si klidně na vlastní triko, mít volno, když chci či potřebuji a nezbláznit se z toho – to je můj sen. Tak uvidíme, jak jednou dopadnu, případně zda se má idea ideální práce nezmění.

A jak to máte vy?

Už za dva dny 22. dubna 2015 to bude přesně rok od založení tohoto blogu. Od té doby sem přibylo již 108 článků o cestování, filmech, stolních hrách a zajímavých místech.

Přemýšlela jsem, jak tyto blogové narozeniny oslavit, takže jsem si vymyslela takovou „akci“. V dnešním světě si málokdo a málokdy najde čas na to, aby někomu napsal dopis či alespoň pohled (ačkoliv na ty pohledy si v rámci chlubení „heč já jsem tady a ty smrdíš doma“ čas i peníze rádi najdeme). Proto jsem vymyslela na facebooku event, a budu ráda, když se všichni přidáte a budete sdílet.

Jako datum jsem zvolila pondělí 27. dubna, protože věřím v to, že když začneme hned na začátku týdne něčím ušlechtilým, co udělá radost nejen nám, budeme mít veselý celý týden. A jde tedy o to, abychom si našli čas, a poslali někomu, na koho myslíme, dopis. I kdyby třebas bydlel pár metrů od nás.

Akci najdete pod tímto odkazem, budu ráda, když budete sdílet a případně třeba i pošlete fotku s vaším dopisem. 🙂 Věřím, že z toho bude mít dobrou náladu nejen příjemce, ale i odesílatel .