Nadpisem možná trochu mystifikuji, jelikož o sexu zde psát nehodlám. Takže pokud jste, pánové, doufali, že se konečně dozvíte, jak náruživé jsme a co udělat, abychom vás chtěly, zklamu vás – my totiž nevíme, co chceme! A když víme, co chceme, chceme přesně to, co nemáme, závidíme těm, co to mají, ačkoliv oni nemají to, co máme my a závidí nám taktéž. Ztratili jste se? Příklad mohu uvést na známém obrázku, který často migruje na facebooku, přestože je nám ženám toto pravidlo známé od doby, co jsme hraní s plyšáky (popř. panenkami, ale i autíčky) zaměnily za chození po nákupech a puberťácké chichotání.

Zdroj: Ráda bych zdroj uvedla, ale autor se nepodepsal a pokud, někdo mu jeho kredity vzal oříznutím obrázku. Já mám tento obrázek každopádně ze stránky AussieCz na facebooku.

Každopádně občas se nám může poštěstit a získat to, co jsme chtěly. Nezoufejte, i na tuto možnost jsme dobře připravené a to dokonce i záložním plánem! Buď nám to nestačí a chceme víc, nebo přichází varianta B) a změníme názor. Zjistíme, že nabytý poklad nám vůbec nevyhovuje a že naše touha po něm byla jen chvilková slabost, přestože se pod pokladem může skrývat třeba rarita typu „pravý francouzský baret“ a přítel měl kvůli ní zajížďku 200 km, když se vracel z obchodní cesty. I přesto, že baret vypadá přesně jako z katalogu, ze kterého jste ho nechtěla objednávat, protože by a) nebyl přímo koupený ve Francii a za b) byl by moc levný (), zjistíte, že vám nesluší/není to to, co jste očekávala/splihnou vám pod ním vlasy (což vám mohlo být jasné už na začátku brblání o baretu příteli) – a končí zahrabaný ve skříni. Prodat jej samozřejmě nemůžeme, jelikož takový skvost nemá v šatníku každá žena, ale nosit také ne viz předchozí „problémy“. Hrdelní zrady by se ale dopustila kamarádka, kdyby si ho chtěla půjčit! Nebo natož kdyby jí slušel! V případě, že by v něm ale vypadala hůře než vy, jsme tuto transakci ochotny zvážit pod podmínkou, že nám za to půjčí ten hezký náhrdelník z Řecka a ona jistě ráda svolí, neboť je moc těžký, píchá a má po něm hrudník celý zarudlý. Pro krásu se ale holt musí trpět, no ne?

Příklad s baretem může někomu samozřejmě připadat naprosto banální (třeba mně, proto jej také uvádím), ale jen se zamyslete, kdy jste naposledy něco hrozně moc chtěla, koupila si to a pak to nikdy nepoužila. Ani nevyhodila, ani neprodala, neboť přece jen se ta věc „může ještě hodit“. Nezbavíte se nepadnoucího trika, přestože do něj hubnete už 3 roky. Nezbavíte se malého ratanového křesla, protože to byl skvělý kauf – velmi drahé, ale ve srovnání s „klasickými“ cenami se vyplatilo. Teď je na půdě, jelikož se nehodí ke zbytku nábytku. Já si třeba nechala ušít šaty na svůj maturitní ples, které asi už nevyužiji, neboť jsou dost nápadné a nechci vypadat na cizím plese jako maturantka. Jsou nádherné a mohla bych je prodat, ale přece jen jsou šité na míru, pak ty vzpomínky… A to je přesně ten problém! Vytváříme si vztah k věcem, přestože třeba ještě ani nejsou naše! Nemůžu se rozhodnout, zda koupím na aukru ten či ten laptop. Jakmile se ale u jednoho z nich objeví vážný zájemce, klikám jako šílená, abych jeho nabídku převýšila. A díky tomu dám za notebook víc peněz, než jsem původně doufala a šla kvůli tomu na aukro, aby byl nový elektronický člen do rodiny co nejlevnější. Tuhle problematiku a mnoho dalšího výborně popsal Dan Ariely v knize „Jak drahé je zdarma„. Řeší zde také posedlost slevami a akcemi typu 2+1 – přesně náš problém, že, dámy?

Myslím, že muži by nám tuhle naši nerozhodnost tolerovali více, kdyby se z velké části tato problematika netýkala jich.

Řekněme, že partner na nás nemá tolik času, protože pracuje. Kompenzuje nám to občasným pozváním do restaurace či kina. My mu ale vysvětlujeme, že na penězích přece nezáleží – chceme být hlavně s ním! Nemusíme do kina, stačí nám sledovat film doma v obýváku. Řekněme, že partner (kvůli nám) omezí svůj workoholismus, více se nám věnuje a o večerech jsme spolu u něj či u nás. Nepostěžujeme si po pár měsících kamarádce, že se s partnerem nudíme, že se za nás určitě stydí, protože s námi nechodí do společnosti či že dříve jsme se měly na co těšit, ale teď nám tato emoce schází? No nezabili byste nás?

Malým lékem by možná mohla být redukce našeho očekávání, nebo lépe – eliminace. Pokud jste nám koupili někde dárek, nepište nám SMSku „Milacku, az se vratim, mam pro tebe prekvapeni!“ – můžeme si z toho odvodit cokoliv. Od koupi švýcarských hodinek (vždyť jste byli ve Švýcarsku!) po nabídku k… no řekněme zatím jen sestěhování. Nejvíc si ale představujeme, že dostaneme to, co chceme a co jsme vám tolikrát NAZNAČOVALY, že chceme. A pokud to nedostaneme, radost z dárku se (naší vinou, kvůli našemu očekávání) zmenší a může z toho být ještě hádka, že nás nikdy neposloucháte. To je ovšem samozřejmě extrém, určitě bych se s přítelem nepohádala kvůli tomu, že mi dal dárek.

Vlastní historku ale samozřejmě mám – přítel mě trochu vyšplouchl, když zmizel z kamarádčina maturitního plesu a nic mi neřekl. Měla jsem mu víc naslouchat – necítí se na takových veleakcích dobře, natož v obleku. Já se ale těšila, jak se spolu poprvé ukážeme na nějaké „pořádné“ akci, jak se spolu poprvé společně vyfotíme a bude to moc hezká společná fotka – prostě jsem byla napumpovaná svým očekáváním a když se nevyplnilo, byla jsem zklamaná víc, než bych byla s čistou hlavou. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo, když mi jako omluvu přítel přivezl bonboniéru s třemi druhy bonbonů, přičemž já ani jeden z nich nejedla (kávový, s likérem, s třešní). Mě to ale spíš pobavilo, než abych mu na hlavu chrlila výčitky, že mě neposlouchá.

Každopádně ač si tento fakt uvědomuji sebevíc a pozoruji ho i u sebe (a samozřejmě ho nesnáším), stále jsem nerozhodná, stěžuji si na to, co nemám (ale i na to, co mám) a porovnávám se s ostatními. Vždyť tímto tématem se zabývá spoustu bajek, knih i filmů, kde si dva závidí, vymění si role a nakonec zjistí, že není až tak o co stát. Na druhou stranu – nekřivděme si – i muži mají své dny.

Já zatím jediné řešení vidím v asketismu (ačkoliv jej rozhodně nevyužiji), co vy?