Nevýhody cestování časem

Co byste dělali, mít tu schopnost cestovat časem? Že by to byla fakt bomba? To jsem si také říkala… Ale vše má rub i líc…

Pondělí 23. listopadu 2015, 22:47. Cestu domů ze cvičení si nevybrala nejlépe, ale když půjde podchodem, zkrátí si ji minimálně o čtvrt hodiny, což je účel. Podchodem chodila poměrně často, ale nikdy ne takhle pozdě a zvlášť v listopadu, kdy se stmívá už po páté hodině. Venku ale byla zima a dívka nechtěla nastydnout, takže si po cvičení a chvilce v posilovně dala sprchu a poctivě si vysušila vlasy. Nestihla kvůli tomu dřívější tramvaj, takže musela čtvrt hodiny čekat v tom mrazu na další. Ještě, že ráno nemusí vstávat brzy. U vstupu do podchodu notně přidala do kroku, chtěla z tohohle děsivého místa vypadnout co nejdříve. Přepnula písničku na mobilu na rychlejší a veselejší – se svými přáteli v uších se bát nemusí. Už je za půlkou. Ví to, protože míjí to špatně osvětlené graffiti, které už tolikrát viděla. Tu se na stěně podchodu po její levici přidal k tomu jejímu další stín. Dívka se lekla a otočila. Možná i vykřikla, ale jediné, co slyšela, byl taneční rytmus ze sluchátek. Starší, neupravený, vousatý muž ji držel za límec kabátu a snažil se ji povalit na zem. Bouchl ji do břicha, až se musela předklonit, načež jí podrazil nohy. Jack vypadl z mobilu a visel jí volně na prsou. Teď už věděla, že křičí o pomoc, ale nikdo ji neslyší. Muž jí zacpal pusu a ona ho instinktivně kousla. V chabém světle lampy viděla, jak zkřivil tvář bolestí. Kopl ji do břicha a udeřil do obličeje. Na jazyku ucítila kovovou chuť své vlastní krve. Snažila se zvednout na nohy, ale neposlouchaly ji. Panika ochromila celé její tělo, takže vlastně i ten křik, který se jí dral z hrdla, bylo jen podivné skřípění a chrčení. Její nepřítel se jí nyní snažil sundat kalhoty. „On mě znásilní?“ ptala se s hrůzou sama sebe, ale najednou jakoby vše mávnutím kouzelného proutku zmizelo…
Byla jsem znovu sedmiletá. Tehdy to bylo poprvé, co se mi to stalo a rozhodně mě to zachránilo od znásilnění. Neubránila bych se, a určitě by nikdo nepřišel. V první chvíli jsem nevěděla, co se to děje. Seděla jsem u jídelního stolu a máma se mě ptala, jestli si dám kakao, nebo čaj. Tehdy ještě žila. Bez přemýšlení jsem ji objala a neudržela jsem slzy. „Zlatíčko, co se děje?“ vyděsila se maminka. „Ale nic. Nic, mami. Jen tě mám hrozně ráda'“ „Já tebe taky, Ajuško moje,“ objala mě, prst ještě od marmelády. Byl to všechno snad jen sen? Ale jak by se vám mohlo ve snu zdát více než 10 let života? Podívala jsem se na levé zápěstí. Chyběla jizva od toho pádu i náramek od nejlepší kamarádky Máji. Seděla jsem jako zhypnotizovaná a mamka musela otázku ještě dvakrát zopakovat, až mě konečně chytila za rameno. „Alenko, tak co si dáš k tomu pití?“
Ve škole jsem seděla jako přikovaná a snažila se dát dohromady. V šatně, co vypadala jako klec, jsem potkala spolužáky, které jsem neviděla spoustu let. U některých jsem měla problém si vzpomenout na jméno. Klára mi začala vyprávět, že byla s rodiči o víkendu na nějaké pouti a táta jí tam vystřelil velkého plyšového medvěda a mámě zase růži. Prý tam měli řetízkáče a strašidelný dům a také velký kovový výtah, který se s lidmi houpal, ale ten prý nevyzkoušela, neboť je na to podle rodičů příliš malá. Chvíli jsem nevěděla, které bačkůrky jsou moje, ale pak mi padly do oka modré se slunečnicemi a došlo mi, že to jsou ony. Klárka mě po přezutí chytla za ruku a odtáhla do třídy, za což jsem jí byla vděčná, protože bych ji sama nejspíš nenašla.
Roh tabule mi poradil, že je 10. září, takže jsem si mohla dát do souvislosti alespoň dnešní datum, ačkoliv jsem opravdu netušila, co je za den a vlastně jsem si nebyla jistá ani tím rokem. Nějak jsem tušila, že je mi sedm, takže musí být rok 2001. Popadla jsem blok a začala si psát důležité mezníky svého života.
  • 14. prosince 2001 – osmé narozeniny, dostanu Rona
  • 7. června 2005 – maminka zemřela na rakovinu
  • 27. prosince 2006 – první pusa (Péťa)
  • 1. ledna 2009 – začala jsem chodit s Matyášem
  • 8. května 2009 – první sex
  • 11. července 2009 – Roneček umřel
  • 4. listopadu 2011 – rozešli jsme se s Matyášem
  • 29. září 2012 – poznali jsme se s Romanem
  • 25. listopadu 2012 – domluvili jsme se, že spolu oficiální chodíme – představení tátovi (byť neplánované), zveřejnění na Facebooku
U posledního bodu jsem se musela zachichotat. Vyrazili jsme tehdy s Romanem do kina na film Atlas mraků, který měl na konci listopadu v České republice premiéru. Bohužel byla páska nějakým způsobem poškozená, takže se nehrálo a vrátili nám peníze. Venku byl pořádný slejvák, takže jsme zamířili ke mně domů. Táta měl být na nějaké obchodní večeři (ačkoliv já tušila, že to bude rande, protože se už pár dní choval prapodivně a podezřele a když jsem se ho zeptala, s kým jde, nebyl ani schopen rychle odpovědět), takže byl byt volný. Uvařila jsem Romčovi i sobě teplý čaj a přesunuli jsme se z kuchyně na gauč, což je vlastně jen pár kroků, protože máme 3kk. Začali jsme se líbat a mazlit, když v tom jsme uslyšeli pobíhání a když jsme se oba na gauči narovnali, uviděli jsme tátu jen v trenkách, jak hledá něco v šuplíku. Vítězoslavně našel vývrtku, a když se otočil, spatřil naše nechápavé obličeje, což mu úsměv z tváře smylo. Nakonec jsme se v tom obýváku sešli ve čtyřech. Já tátovi představila Romana a on mně zase Lídu.
„Ájo, čemu se tam směješ? Vím, že je teprve druhý týden školy a ještě ke všemu pondělí, ale musíš se naučit sčítat. Podívej, když mám 8 jablíček a přidám k nim tři, kolik jich budu mít?“ ptala se mě vlídně naše učitelka, paní Růžičková. Měla, tedy vlastně mám, ji moc ráda. V tu chvíli jsem byla nejspíš tak trochu pořád zasněná, takže jsem jen utrousila, že to už dávno umím. Bylo to dost nevychované, paní Růžičková se na mě stále udiveně dívala a děti skoro až s odporem, jakože co jsem si to k naší milované „paníčelce“ dovolila. Tedy až na toho kluka vzadu, na jehož jméno jsem si nemohla vzpomenout, protože jsme se nikdy moc nebavili. Byl to takový raubíř a pamatuji si, že mě celý nižší stupeň základky iritoval tím, že pořád prováděl samé lumpárny a neučil se, takže se mu paní Růžičková dost věnovala. Ten na mě teď koukal skoro až s obdivem. Poznámku, že umím i integrovat, jsem si naštěstí nechala pro sebe, takže mě paní učitelka jen počastovala komentářem, že se to ale musí naučit i ti, co to ještě neumí, tak je nemám rušit od soustředění, které je na to potřeba. Vlastně jsem byla tak trochu naštvaná, protože jestli tu někdo někoho rušil, tak ona mě. Teď jsem ztratila nit. V tu chvíli jsem uslyšela známé „S-s“ a na lavici mi od Kláry přistál malý papírek. Stálo na něm „Co je tak ftipnýho?“ úhledným psacím písmem, které už já ani neumím. Musela jsem se usmát. Nádherné vzpomínky se mi teď však staly realitou.
Poté, co do mě celý den někdo hučel, že jsem „nějaká divná“ (jak mám být sakra sedmiletá, když je mi skoro dvaadvacet?), jsme s rodiči konečně seděli u zpráv. U těch se mě alespoň nebudou pořád na něco vyptávat, spíš mě naopak většinou tišili, aby se mohli dívat. Táta to za pár let napraví tím, že v Německu koupí DVD rekordér a přibližně rok na to maminka umře (aniž by to mělo nějakou spojitost, samozřejmě). Nemohla bych s tím něco dělat? Možná bych ji měla dokopat k tomu, aby šla na testy dříve. Je přece pravda, že ten mamograf pořád oddalovala a kvůli tomu se to postupně zhoršovalo. Bohužel si už ani nevzpomenu, kdy to u ní propuklo. Jen vím, že to bylo poprvé, co jsem tátu viděla brečet. Jenže co když to tak není? Co když to byl doopravdy jen sen. Divný, hodně detailní sen. Nebo nějaká předpověď? Jenže které sedmileté dívce by se zdálo o sexu, smrti matky a integrování? A v tu chvíli mi to došlo. Mamka má vedle televize na parapetu kalendář. Je pondělí, 10. září 2001. WTC – World Trade Center. To má být přeci zítra! Ani nevím, v kolik hodin! Ani nevím, zda už v USA není zítra! Sakra, neměla bych to někomu říct? Ale kdo by tak věřil sedmileté holce? Sama bych si nevěřila. A těžko s tím můžu něco udělat, když se to stane na druhé straně planety už za pár hodin. „Zítra se stane něco moc zlého,“ procedila jsem skrz zuby, aniž bych se na rodiče podívala. Dál jsem upírala zrak na poblikávající obrazovku. Taťka ani nehnul brvou. To se mu stává vždy, když visí na televizi. „Co zlého, zlatíčko?“ vyděsila se maminka. Říct, či neříct… toť otázka. „World Trade Center napadnou teroristé a zemře mnoho lidí.“ Detaily o konspiračních teoriích jsem si pro jistotu nechala pro sebe. V tu chvíli mamka vyskočila z gauče a drcla do taťky. „Slyšels to?“ „Jo, jo, ten Zeman je fakt debil. Ožralej premiér.“ A to ani neví, že jednou bude prezident. Mamka vypnula televizi, čímž si konečně zasloužila tátovu pozornost. „Alenko, mohla bys to tatínkovi zopakovat?“ Taťka byl evidentně naštvaný, že nemůže koukat na zprávy, ale při pohledu na mě nasadil ten svůj sladký výraz, který měl vždy, když hovořil se svou princezničkou. Za chvilku přijdu do puberty a brzy ho opustí. „Tak povídej, prtě,“ usmál se na mě povzbudivě. „Já už musím jít spát,“ odvětila jsem, sesunula se z gauče (zvláštní pocit, když najednou z ničeho nic nohama nedosáhnete při sezení na zem) a odběhla do svého pokoje, který se stejně jako celý svět kolem mě přes noc zvětšil. Věřím, že táta jen pokrčil rameny, sebral ovladač a opět pustil televizi, protože byla ve vteřině slyšet.
Spát jsem pochopitelně nešla. Nebylo ani 8 hodin. Jenže co dělat, když jsou kolem vás samé hračky, knížky s pohádkami, puzzle s krtečkem s maximálně 70 dílky a pastelky. Nemám mobil, Facebook ještě neexistuje, vlastně nemáme ani internet. Dokonce mě rodiče ani nepouští na počítač, na kterém stejně nejde prakticky nic dělat. Vytáhla jsem z aktovky papír se svými životními milníky, ale copak si člověk může pamatovat každý detail? Natožpak data. A že já mám na data paměť, akorát ty roky člověk musí trochu dotipovat. Došlo mi, že vše je ztracené. Můj vztah s Romanem, tři roky, co jsem se trápila na vejšce, dokonce i thrillerový román, který jsem měla rozepsaný. Všechno! A i když to mám teď vše čerstvě v hlavě, nezmůžu s tím nic. S tím románem bych možná mohla, ale psát 200 stránek znovu a navíc v ruce, to se mi vážně nechce. Jsem dospělý v těle dítěte. Dětské radosti už nejsou pro mě, a věci, co mě baví, dělat nemohu. Ještě nemám v pokoji dokonce ani ten klavír, abych si zahrála (ukecala jsem na něj rodiče, tuším, v devíti letech). Nakonec mě zachránilo rádio a má CD s pohádkami a Hurvínkem. Alespoň nějaká dětská aktivita mě ještě baví.
Ráno jsem vstala v půl 7, což je obvykle první čas, ve který mi zvoní budík. Ten zaklapnu a spím až do sedmi. Pak pochopitelně nestíhám. Luxus mobilu s budíkem, nebo alespoň toho budíku, však v pokoji nemám, takže jsem se oblékla a šla si do kuchyně udělat kafe. Za pár minut přišla i mamka, celá vyděšená z toho, co to piju.
To byla má první zkušenost s cestováním v čase. Další přišly až později, naštěstí nebyly tolik let zpět. Jak se ukázalo, mohu to ovládat, ale bohužel se pouze vracím, takže ty minuty, hodiny, dny, měsíce či roky, musím prožívat znovu, ale pochopitelně si je mohu trochu uzpůsobit. Maminka neumřela. Prošla si tvrdou léčbou a chemoterapií, ale je tu nyní s námi, čemuž rozhodně vděčím své schopnosti. Ale je pravda, že mi přijde (a pravděpodobně to není jen pocit), že se mě máma tak trochu bojí. A to i přesto, že se snažím dávat si bacha na pusu. Já se už několikrát zařekla, že už nikdy cestovat časem nebudu, ale je to prostě silnější, než já. A někdy se vracím, aniž bych chtěla, to třeba, když se opiju, nebo zažiju nějaký adrenalin. Existuje několik mých paralelních životů, ale existují jen a pouze v mé hlavě. Možná si říkáte, sakra, to je klikařka, ale cestování časem má spoustu nevýhod.
Tak třeba lhaní. Začínám mít problém pamatovat si, jak se vlastně daná událost doopravdy stala, kdo mi co řekl a neřekl a co tedy mám, či nemám vědět. Vypadám pak přinejmenším jako lhářka, přinejhorším jako stalker, protože Mája mi přeci to a to neřekla a neřekla to nikomu, tak jakto, že to vím?
Všichni dozajista vidí výhodu v tom, že mohou změnit svou budoucnost. Ale abyste mohli změnit svou budoucnost, musíte vědět, CO přesně změnit, který svůj krok. Lépe řečeno si musíte pamatovat. A pamatovat si tyto informace znamená pamatovat si rovněž i jiné informace, takže prostě mentálně nemůžete být dítětem. S tím souvisí přetvařování. Jak se má člověk tvářit na plastovou troubu na hraní, která má dokonce i svítící žárovku, když umím DOOPRAVDY péct a vařit? Samé přetvářky, táta si toho nevšímá, ale mamka byla několikrát jen kousek od toho, aby mě vzala k dětské psycholožce. Vlastně mi to několikrát nabídla, dvakrát jsem tam i byla, přičemž jsem se jednou chovala jako poslušná osmiletá dcera a podruhé jsem psycholožce o svém cestování časem pověděla. Ani jeden výsledek mi nepřipadal uspokojivý, takže jsem se nakonec vrátila tam, kde mamku nějaká psycholožka ani nenapadla. Přitom si pamatuji, jak krásný vztah jsem s mamkou měla, jak nádherné to bylo dětství, a teď jsem o něj maminku vlastně připravila. Snažila jsem se to napravit tím, že jsem se rodiče pokoušela přimět k tomu, aby mi pořídili sourozence, ale stálo mě to dvakrát tři měsíce, protože mamka v obou případech samovolně potratila, a dál už jsem nikoho nechtěla trápit.
Do dětství jsem se od té doby již dobrovolně nevracela. Je prostě doopravdy těžké být dítětem, když jste mnohem starší a máte za sebou věci, které někteří ani nikdy nezažijí. Přitom by se spousta z nás ráda vrátila do dětských let, kdy nebylo potřeba s sebou nosit kabelku s peněženkou s penězi a doklady, či mobil. Kdy nebyl žádný internet a hry jsme hráli s dětmi ve stejné místnosti, nikoliv s těmi samými kamarády, ale každý byl při tom ve svém pokoji. Kdy se řeklo „po obědě tě vyzvednu“ a nebyli jsme tolik vázáni časem. Kdy jsme cítili upřímnou dětskou radost… Jenže teď bylo vše jinak. Bylo opravdu nehorázně těžké se zabavit, když vše prožíváte znovu a znovu. Chtěla jsem vracení časem studovat alespoň skrze filmy a knihy, ale filmy jako Ztracený v čase, Nezvratný osud či Osudový dotek v té době ani neexistovaly, natož, abych si je stáhla na uloz.to, které vzniklo v roce 2007. A zkuste si znovu a znovu procházet například diktáty, učením vyjmenovaných slov a další látkou, kterou jste nesnášeli již v prvním dětství, natož, když toto je již páté. Nehledě na to, že to já jsem tu ta, kdo by mohl někoho učit. Přišla jsem i o kamarády, ale vlastně mi to zas tak nevadilo, protože mě vážně unavovalo dávat si pořád pozor na jazyk. A holky, se kterými bych si mohla rozumět a bavit se, by se nejspíš s dívkou o 9 let mladší nebavily, ničilo by jim to image. S kým jsem si hodně rozuměla, byla babička. Byla hodně senilní, takže si pořádně nepamatovala můj věk a mé vyjadřování jí nejspíš připadalo normální. Hlavně si toho opravdu moc nepamatovala, takže jsem jí mohla o všem říct. Ale opravdu je to zvláštní. Z extroverta jsem se změnila na introverta, z cholerika na flegmatika – jak by mi také mohlo na něčem hodně záležet, když se v případě nezdaru mohu vrátit a pokus opakovat?
Zamyslete se nad tím, co byste dělali, kdybyste se mohli vracet v čase. Samozřejmě, že jsem zkoušela loterii, ale vyhrávala jsem jen menší částky a nesměla jsem o tom nikomu říct! Vsugerovat mamce správná čísla, když je proti hazardu, byl nadlidský výkon. U táty to šlo hladce, ale ty důsledky výhry v loterii za to prostě doopravdy nestály. Když jsem se tedy rozhodla vyhrávat menší částky, rodičům jsme je dát nemohla, když jsem si za ně něco koupila, tak mě mamka začala podezřívat, že kradu, no a když jsem je dávala na dobré účely, tak to skončilo opět nařknutím z krádeže ženou, která tu charitu vedla, případně pronásledováním bezdomovců, kterým se mé peníze až příliš zalíbily. Samozřejmě „se mi stalo“, že jsem v mládí založila velkou vynášející firmu. Ale peníze a sláva, to doopravdy není všechno…
Opravit si test, který se vám nepovedl, to je dozajista také cesta, kterou byste se ubrali a ani já se jí nevyhnula. Ale při vracení časem nemáte nic. Žádné výsledky. Takže jsem nejprve musela test podělat, počkat si na hodnocení, poté si zjistit správné výsledky a ty se našprtat nazpaměť, a teprve poté se vrátit a zapamatované údaje si rychle někam napsat. V tomto procesu však nemohly chybět ani různé semestrální práce a další věci, které jsem tím musela dělat znova a znova! A zkuste si takhle psát třeba 3x semestrální práci o 35 stránkách z nudného předmětu! Znova jsem se po x prožitých letech (ačkoliv kalendářně mi bylo „pouhých“ 5 let) rozhodla napsat svou knihu. Psala jsem ji potají a uschovala ji ve svých hračkách a u babičky ve staré obdélníkové plechovce na kostkový cukr. Tehdy to byl nejmladší věk, do kterého jsem se, byť nedobrovolně – už nikdy nebudu pít vodku! – vrátila, a tudíž se mi to jevilo jako nejideálnější okolnosti. Věkově pětiletá, mentálně dvaceti pětiletá, ale prožila jsem tak minimálně devadesát let.
Nezávazný sex, nebo drogy bych bez své schopnosti asi taky nikdy nevyzkoušela. Řekněme jen, že to také nemělo úplně nejlepší alternativní konec. Co si s sebou však ponesu do konce života je, když jsem se rozhodla, že někoho zkusím zabít. V devatenácti (ačkoliv mi tehdy mohlo být tak 105) mě tahle holka na střední fakt nehorázně iritovala, a to jen proto, že jsem začala chodit s jejím bývalým přítelem. Stalking, šikana i kyberšikana – to na mě zkusila. A tak jsem se rozhodla pomstít.
Když čepel nože v mé ruce projela jejími zády, jakoby to bylo máslo, měla jsem šílený strach, že má schopnost zmizí, a já si půjdu sednout do vězení. To se však nestalo, protože pravděpodobně adrenalin uvedl vše do pohybu a já se vrátila o rok a půl v čase. Nejhorší na tom bylo to, že se mi to líbilo! Ten pocit moci a jejího strachu byl až příliš opojný. A potkávat svou „oběť“ na školním dvoře nebylo nic příjemného, takže jsem změnila školu. A tam jsem potkala Zdeňka…
Zdeněk byl muž mých snů. S ním jsem prožila nádherných 10 let, stihli jsme se vzít a mít malého Tomáška. Narození Tomáška ve mně všechno změnilo. Nechtěla jsem o to krásné miminko přijít, nemohla jsem se ho nabažit, takže jsem se svým cestováním v čase konečně skončila, a to i přesto, že mámě opět diagnostikovali rakovinu. Drobná neštěstí a přešlapy, které jsem dříve řešila „kouzlem“, jsem si po několika letech poprvé prožívala se všemi důsledky. Tomášek rostl jako z vody a mně bylo poprvé za můj život 35 let. Myslela jsem si, že budu konečně normálně žít, ale nestalo se. Od Zdendy jsem totiž k těmto narozeninám dostala skok padákem s instruktorem. Prý, abych konečně zažila také nějaké to vzrůšo, kterému se pořád vyhýbám. Ačkoliv jsem seskok oddalovala, jak jen to šlo, pod hrozbou propadnutí drahého voucheru jsem se nakonec nechala k adrenalinovému zážitku přemluvit. A tehdy vše zmizelo a bylo mi znovu 15. Ačkoliv jsem věděla, že se ještě nenarodilo, jakoby mi zemřelo milované dítě. Věděla jsem, že mám času, kolik chci. Že stačí jen přežít těch pár let. Že se k těm osmi, které už umím, mohu naučit nový jazyk. Ale byla jsem nešťastná. Bez Zdendy, bez Tomáška… Tomášek už navíc nebude nikdy takový, jaký byl. Může se narodit postižený, může se narodit jako dívka, a i kdyby ne, zaručeně se nám nepodaří s klukem, který ještě ani neví, že existuju, počít ve stejný den, jako před lety. Přiznávám, že jsem začala šílet. Přiznávám, že jsem Zdendu po těch pár letech tlačila do dítěte příliš rychle. Tehdy mi dal kopačky, což jsem „vyřešila“ nevěrou a vrácením v čase. Ale ačkoliv jsem v té chvíli vlastně byla nezadaná, ačkoliv jsem vrátila čas, takže se žádná nevěra nikdy neudála… Nemohla jsem. Nemohla jsem se tomu milujícímu Zdeňkovi podívat do očí.
Možná, že až se s tím vším za pár let srovnám, budu se moci vrátit a dát náš vztah zase dohromady. A to i přesto, že jsem zatím svědkem toho, jak si můj milovaný partner buduje rodinu s jinou. Ale jednou se nad to jistě povznesu. Času mám, koneckonců, kolik jen chci…
 

Náledí

Cupitá děvčátko,
Jde podél silnice,
Ale už zakrátko,
Zbělají mu líce.
Venku je pořádná zima,
Ale také náledí.
V náklaďáku značky „Prima“
Nezkušený řidič sedí.
Tu vidím jen vozu nápravu,
Padám, hned se chytám
Oběma rukama za hlavu
A v bolesti se zmítám.
Polil mě chlad
A tak moc to zebe.
Katův meč na mě pad’
A v mysli mám jen tebe.
Smrtka si v pochodu
„Hallelujah“ píská.
Kdy zase svobodu
Tělo mé získá?
Krvavá deka
Tělo mé hřeje.
Teče jako řeka
Ve které jsou peřeje.
Sanitky volání
Slyším jen způle
K přežití přemáhání
– však zde nestačí vůle.
Záchranářů doteky
Necítím na mém těle.
Ať debilní náledí navěky
Jde už do prdele!
 

Růžový medvídek

Netuším, zda tento jev nazvat fóbií, či snad pouhou nesnášenlivostí, každopádně ve mně vidina růžového medvídka vzbouzí jisté emoce. Jak se ale někdo může bát růžových medvídků, ať už jsou to plyšáci, porcelánové postavičky, obrázky, či snad jen gumové bonbony? Já ano, a dokonce i dokážu určit přesnou minutu, kdy u mě tento jev nastal…

Máma mi vyprávěla, jak se s tátou dali dohromady. Prý byla ve městě tehdy pouť a ona bloudila po atrakcích – před sedmnácti lety. Zastavila se u střelnice. Jeden hezký mladík tam zkušeně sestřeloval špejle. Z osmi ran trefil sedm, čímž si vysloužil růžového plyšového medvídka. „Ten je pro Vás, slečno,“ daroval jej matce. Od té doby jsou spolu. Táta tuhle historku doplnil informací, že to jeho strýc – myslivec – ho učil střílet, takže možná i jemu vděčí za seznámení se svou nynější ženou.
Příběh jako z románu a já měla ten PITOMÝ nápad, že dám otci ke 40. narozeninám kromě tří poukázek na masáž od odborníka, jak hlásil zelený lístek s obrázkem, ještě malého, růžového medvídka. Nebyl plyšový, byl tvrdý – možná kovový, potažený růžovou slabou látkou, na dotek podobající se sametu. Otce i matku to dojalo – jistě si vzpomněli své seznámení. Házeli po sobě zamilované pohledy a přísahala bych, že se mamka i začervenala. Poté, co si táta všiml, že medvídek má zespoda nějaký uchytávák – nevím, zda papírek, po jehož stržení zmíněná část lepí, či snad něco jiného – se rozhodl vystavit jej do auta na palubní desku na místě spolujezdce do naší Fabie. Měla bych křičet „NEEE!“, však já byla potěšena, že můj dárek sklidil takový úspěch, že si získal čestné místo. V autě bylo útulno, sedačky zdobily příjemné potahy s trochou sametové vystýlky na místě pro hlavu. Stejná, bílá vystýlka byla i na palubní desce – nyní s malým, růžovým medvídkem. Táta jel jedno sobotní dopoledne se svým bratrem – mým strýcem – na oslavu jednoho kolegy, kterému se narodil syn. Domů se tatínek nevrátil.
Neproklínám počasí, že si s námi tak krutě zahrálo a nasněžilo noc z pátku na sobotu; led, kvůli němuž dostalo auto smyk, protože otec nestihl vyměnit letní gumy za zimní; alkohol, který táta na oslavě vypil a nemohl proto řídit; pás, který byl porouchaný zrovna v této situaci a nezamezil otci v úderu do hlavy. Proklínám sebe, ale nesnášet se za něco tak velkého – za smrt otce, hlavu rodiny – je veliké břímě, které shazuji na hlavu růžového medvídka, který byl darovanou smrtí. Na všechny růžové medvídky! Nebýt jeho, žil by. „Tupá rána do hlavy způsobila krvácení do mozku. Nebylo mu už možné pomoct,“ zněl doktorův lítostivý verdikt. „Záchranáři identifikovali předmět, který to způsobil.“ Doktor napřáhl pravici k malému, růžovému medvídkovi. Byl zčásti od krve. Ta slova mě bodala u srdce. Můj dárek způsobil otcovo úmrtí?
Uběhly tři měsíce. Vše se mi vrací. Vím, že celá záležitost je hrozná. Byla i na Mikuláše, natož na Vánoce, kdy k nám strejda přišel s obvázanou hlavou a lehkým otřesem mozku projevit už poněkolikáté soustrast. Ale teď – na Valentýna – je nejhorší. Matka postrádá milovaného muže, já otce a ke všemu… …jsou výlohy a výkladní skříně plné růžových medvídků.

Napsáno 10.2.2009 od 00:34 do 01:11 – Napadlo mě, zda lze napsat sloh – verzí povídky vážně, ať už to bude JAKÉKOLIV téma. Paradoxem mě napadl zrovna RŮŽOVÝ MEDVÍDEK. Jelikož jsem nemohla spát, napsala jsem to hned v noci 🙂
 

Nejlepší přítel

Nejlepší přítel…
…mám-li se zamyslet, je pro mě jen jeden takový. Jistě, přátel mám mnoho, ale jemu se nevyrovná žádný. O některých z nich jsem někdy řekla něco špatného, ale ačkoliv to byla pravda – tedy jen kritika, o něm bych říct cokoliv špatného nedokázala. Přátele mívám ve zvyku objímat při rozloučení, ale jen jeho jsem objetím zdravila. Těšil se z mé radosti, vyslechl mé starosti, pomáhal při smutku. Jeho náruč byla kapesníkem na mé slzy. Když mne konejšivě hladil po ruce, léčil šrámy v mém srdci. Ale já to pokazila…
…zamilovala jsem se!

S Tadeášem se známe už od školky. Sice jsme se tolik nesetkávali a vlastně jsme se víc spřátelili až před rokem, ale přesto jsem jeho přítomnosti dávala přednost před srazy s přáteli, které mám ráda déle. Ted tu byl vždy pro mě. Ticho s ním není jako ticho s ostatními – ta trapná chvilka -, s ním není mluvení potřeba.
Před dvěma měsíci se Ted seznámil s Marií. Moc jsem ji neznala, bydlela pár kilometrů od našeho města v obci, kde bydlí Tadeášova babička. Ted ji popisoval jako tichou, milou a hezkou holku, která si na nic nehraje a nebojí se práce a trochy špíny. Šedá myška – říkala jsem si, proto mě velmi udivila jeho zpráva, že se zamiloval a dali se s Marou (tak jí říkával) dohromady.
Uběhl měsíc a Teddy stále cukroval se svou holkou. Ty jeho zamilované řeči mi pomalu začínaly lézt krkem. Samozřejmě jsem mu vztah přála, ale když stále mluvil o své holubičce, vymlouvala jsem se, že musím domů a podobně. Brzy přešel z ód na Marii k popisování chvilek s ní. Nevím, zda si to uvědomoval, ale opravdu ji rozmazloval a nejednou jsem se přistihla, jak si při jeho povídání místo Mary představuju sebe a vzdychám nad jeho romantickými projevy lásky. Začínala jsem se do Teda zamilovávat. Ne do podoby, kterou znám, ale do jeho podoby partnera, kterou mě uhranul. Toužila jsem po Tadeášovi jako nikdy po žádném klukovi. Proto jsem se snížila natolik, že jsem přešla do protiútoku. Oblečení jsem změnila za vyzývavější a začala jsem se i více malovat. Bez výsledku. Vím, že bylo sobecké chtít jiné holce přebrat kluka, ale mé srdce překypovalo citem a tělo hormony.
Blížily se Mariiny šestnácté narozeniny a Teddy už tři týdny básnil o svém narozeninovém plánu. Nejprve chtěl vzít Marii na večeři, poté ji chtěl pozvat k sobě, dát jí kytici rudých růží a zahrát na kytaru písničku od jejího oblíbeného zpěváka – a k tomu zazpívat! Při představě, že by nějaký kluk udělal něco takového pro mne, se mi podlamovala kolena – co víc, Ted se kvůli Maře učil na kytaru! Už jsem své city nedokázala držet v sobě, chtěla jsem mu o tom říct.
Můj nejlepší přítel si na mě udělal čas až v den narozenin své vyvolené. Měli jsme na sebe jen deset minut v parku, kam se měla oslavenkyně v pět hodin dostavit. Tadeáš se tetelil, že nás alespoň krátce představí, ačkoliv já ji z vyprávění – podle něj – už musím zcela znát. Z popisu zastřeného citem se ovšem obrázek o člověku nedělá snadno, a tak jsem se i já těšila na seznámení s dívkou, jež ulovila nejúžasnějšího kluka.
Bylo pět minut před pátou – měla jsem pět minut zpoždění. Rychle jsem se s Teddym přivítala, ale to už se mě ptal, co důležitého mu chci říct. Nadechla jsem se, ale v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla drobnou blondýnku, kráčejíc k nám. Tehdy jsem udělala největší chybu svého života – začala jsem Teda líbat. Případná Marie se vzlyky utekla, Ted mě jen odstrčil a běžel za ní. Tentýž večer jsem se dozvěděla, že se rozešli (kvůli mně) a můj – teď už bývalý – nejlepší přítel nade mnou vyslovil ortel: ,,Nikdy ti to neodpustím, nechoď mi na oči, nenávidím tě!“ A nejhorší bylo, že to nevykřikl. Mluvil pomalu, jasně a přímo – nebylo to v afektu!..
…a tak jsem přišla o nejlepšího přítele.
 

Závislost

Pozorovala se v zrcadle v kalhotkách a sportovní podprsence. Jednou rukou hladila své nahé tělo a přejížděla přes vypracované a napumpované hrboly na břiše a druhou se opírala o tyč podél zrcadla. Po tvářích se jí koulely slzy a celé tělo orosil pot. Ještě byla udýchaná, jak si vybíjela zlost na hrazdě. Na krku i čele periodicky tepaly naběhlé žíly a vyceněné bílé zuby s dlouhými špičáky se pomalu bořily do jejích rtů. Bolelo to, ale ona se naučila bolest ignorovat. Alespoň tu fyzickou. „Já přece nejsem zrůda!“ zařvala a pěst probořila zrcadlo, jakoby to byl krepový papír. Na zemi se počala dělat malá kaluž krve a vysílená dívka se do ní svezla a objímajíc kolena propukla v hysterický pláč.

Celou tu posedlost rozpoutal neškodný incident. V očích mladé zasněné puberťačky šlo ale o potupu. Kamarád, který se jí líbil, jí v opilosti řekl, že má pořádnou „pneumatiku“. Přestane tolik jíst! Při cestě do posilovny si vybavovala všechny ty vzpomínky, kdy stála v tričku ve zkušební kabince a styděla se za sebe. Kdy si nekoupila žádné oblečení na rozdíl od kamarádek, se kterými i kvůli tomu přestávala vyrážet ven. Vzpomínala, jak několik let nebyla nikde na koupališti nebo v bazénu, protože by se za své tělo styděla. Jak byla jen na pár plesech, protože by se nedokázala dívat na vyzáblé dívky v nádherných šatech.
Našetřené peníze předala do ruky vysokému „nabušenému“ muži, kterému se při potřesení ruky na předloktí vytvořila pavučina spletená z vystouplých žil. Muž dívce přislíbil, že první hodinu ji provede po posilovně a vysvětlí, jak se na strojích cvičí. Vyplašeně souhlasila.
Den poté. Cítila svaly, o kterých ani nevěděla, že je má. Ale tu bolest si užívala. Byla na ni pyšná. Zvládla to, překonala svůj odpor k jakékoliv fyzické aktivitě. Po měsíci si všimla velkých změn. Zhubla. A i lidé se k ní začali chovat jinak. To ji v jejím úsilí jen podpořilo a v posilovně byla čím dál tím častěji, nedbajíc, že tělo volalo po odpočinku. Posilovala se sluchátky v uších. Hudba jí v nich ale nehrála. Prostě nechtěla být rušena. Plně se soustředila jen na svůj dech. To těm povrchním parchantům ukáže! Sledovala se v zrcadle a kroutila hlavou nad funícím Hulkem, který zrovna vzpíral. Proč tolik řve?
Když už se dostala do tréninku, chtěla od sebe víc. Rozhodla se přihlásit na balet. Tam, kam vždy chtěla, ale bála se, že by se její břicho pod upnutým trikotem nehezky vlnilo. „Jsi už starší a už máš ztuhlé tělo. Bude to chtít opravdu hodně dřiny,“ slyšela od učitelky baletu. Přesto ji přijala. Dívka zjistila, že bolest v počátečních dnech jejího snažení byla jen slabým odvarem toho, co následovalo. Přesto nepolevovala. Nejen, že začala vstávat každé ráno v 5 hodin a běhat denně alespoň 4 km, zároveň si vytvořila malou posilovnu skládající se z boxovacího pytle, hrazdy, lavičky a spoustu činek, doma. Do té staré ale chodit nepřestala. Častokrát nešla do školy a místo toho mořila tělo třeba i tři hodiny. K tomu přestávala jíst. „Vydrž,“ říkávala si, „bolest a únava jsou jen stav mysli. A tu ty umíš ovládat.“ Snažení přineslo další ovoce – brzy zvládla rozštěp a zlepšila se i na hrazdě. Zarudlých bolavých nohou, puchýřů a popraskaných žilek v podkoleních jamkách si nevšímala. Bohužel stejně tak toho, že jí často bylo na omdlení a motala se jí hlava. K tomu často vybuchovala a měla chuť někoho praštit. Rodičům se odcizila, na jakékoliv otázky odsekávala a práskala dveřmi. Nechtěla se s nikým bavit, nikoho nepotřebovala. Spolehnout se mohla jen a jen na sebe.
S kamarádkami na baletu nemohla počítat. Tanečnice byly soutěživé a snažily se vetřít učitelce do přízně. Každá chtěla tančit vpředu. Rychlý postup nové sokyně je zastrašoval. Proto se proti ní všechny spolčily a pomlouvaly ji. Plié, Pirouette, Petit échappée. Navzdory tomu, jak krátce na balet chodila, znala veškerou terminologii. Byla však svým úsilím tak posedlá, že si nevšimla, jak na ni reagují ostatní. „Je jak gorila, ty ramena. Je to strašný!“ zaslechla rozhovor, který pravděpodobně nebyl pro její uši. S pláčem běžela na záchody. „Taková dřevochlapice a brečí? Buď trochu chlap, když už tak vypadáš.“ Ten den měly dívky vystoupení. Přes slzy skoro neviděla, přesto se hrdě v trikotu postavila dopředu a synchronizovaně s ostatními tančila. V půlce představení se jí ale zatočila hlava a omdlela…
Probudila se na lavičce ve studiu, kde ji křísili. Místo toho, aby řešila své zdraví a přemýšlela nad sebou, styděla se. Čekala od sebe dokonalost, měla na sebe nejvyšší nároky a takhle selhala? Nechtěla nikomu nic vysvětlovat, chtěla jít pryč. Celé tělo zaplavil vztek a testosteron. Musí se někde vybít – ano, doma na hrazdě!
S obvázanou dlaní a zápěstím dál nesnášela svět. Nesnášela své tělo, takhle přece dívky vypadat nemají! Vyházela veškeré šaty a tílka, která by odhalovala její vypracovaná ramena. Její agrese stoupla natolik, že sem tam něco zničila, nebo do někoho strčila. Už přes týden necvičila – chtěla se svých těžce nabytých svalů zbavit. Nesnášela, když musela slýchat poznámky na své svaly. Cvičila proto, aby se mohla předvést v plavkách, což teď stejně nemohla. Jenže tělo to cítilo jinak. Mělo absťák. A odvděčovalo se dalšími přísuny testosteronu a adrenalinu. Musela jít posilovat.
„Ahoj Eve, dlouho jsi tu nebyla,“ zdravil ji nadšeně Hulk. Vynutila ze rtů úsměv. Stejně ji postrádal jen kvůli přísunu peněz – byl nový měsíc a ona si nekoupila permici. Nasadila si sluchátka a opět byla ve svém světě. Měla naloženo hodně a skrz zuby se jí dralo pro ni tak nesympatické hekání.
„Promiňte, slečno,“ otočila se. Stál za ní slušněvypadající svalnatý chlapík. „Omlouvám se, že Vás ruším, ale děláte fitness kulturistiku? Jestli ne, měla byste nad tím přemýšlet.“ Zaujal ji. Ne tím, co říkal, ale spíš tím, že o ni měl zájem. Nemusel ji oslovovat, nešlo o zdvořilostní konverzaci. Dala se s ním do řeči…
…Když získala svou první medaili, byli tam její rodiče s ní. Vše s nimi urovnala, získala nové přátele, se kterými si měla o čem povídat, a přestala se tolik mračit na svět. Díky trenérovi zdravě jedla i cvičila a cítila se skvěle. V tomhle sportu se našla. Jistě, nejedná se o něco, o čem by malé holčičky snily jako o budoucím povolání, ale časy i lidé se mění. A tohle ji opravdu dělalo šťastnou…
 

Doučování

Byl mladíček – hazardér. Brzy ale pochopil, že chytrost, vyzrálost a sebevědomí jsou tři neodolatelné zbraně. A k tomu pořádná dávka dotěrnosti, protože kdyby se vždy nechal lehce odradit, nikdy by neměl to, co chtěl…

Tím sebevědomým lamačem dívčích srdcí a majitelem zářezů se nenarodil. To život ho naučil. Tu krátkou cestu protínalo několikrát zlomené srdce. „Jsi moc milý.“ „Jsi strašně fajn kluk, ale…“ „Ty jsi tak úžasný kamarád.“ „Jsi nejhodnější kluk, jakého znám.“ Ano, byl hodný. Až moc. Prostě takový blbeček, který vždy, když si slečna pískne, přijede; namasíruje jí záda, vyslechne si její bolest a její trápení. Ale nikdy nedojde na nic víc. Je to prostě „jen“ nejlepší kamarád. Až po dvaadvaceti letech života mu došlo, že tahle taktika nevychází. A změnil se.
V diáři je na dnešek zakroužkováno 21:00 – Doučování. Po telefonu si nenápadně až moc dobře zjistil, že jsou rodiče rozvedení a matka je na noční. „Moc se omlouvám, ale dřív opravdu nemohu, jsem v práci.“ „No já budu na noční, ale dám dceři peníze, tak to s vámi nějak vyřídí.“ Hezky se navonět, vzít si košili a nechal ji lehce rozhalenou… Vysvětlovat matematiku a lehce se nad ni naklánět. Vysvětlovat jí příklady skrze šeptání do ucha – to je odrovná všechny. Jo, Bože, tys věděl, proč holkám nedarovat logické myšlení na matiku – díky, kámo. Pohladit ji jemně po ruce nebo po rameni a je vidět, že je jeho. Ztěžka polkla a zrychlila dech. Zatímco seděla a snažila se soustředit na těžký příklad, odhrnul jí vlasy z krku a ona se oklepala. Na kůži jí vyskákala husí kůže a on začal líbat tu jemnou pokožku. „C-co to děl-láte?“ vykoktala. Políbil ji na ústa a položil na postel. Ležela jako v tranzu, ale nebránila se. Vzal její ruce a položil jí je nad hlavu. Držel je jako v kleštích a zatímco jí sál lalůček, druhou rukou jí vjel do kalhotek. Chtěla ucuknout a dát mu ruku pryč, ale on posílil sevření. „Nech toho, já tohle nechci,“ řekla bázlivě. Jenže on si byl sám sebou jist. Začala jemně vzdychat. „Vážně?“ zadýchal jí hluboce do ucha a jemně ji kousal na krku. „Přestaň,“ zaprosila. Ale on věděl, že každé „Brzy přijdou rodiče.“ „Nedělej to.“ nebo „Co to děláš?“ znamená ve skutečnosti „Ano!“ Vášnivě ji líbal a přitom ji svlíkal. Ruce už měl dobře vytrénované. Když ji pomalinku stahoval kalhotky, díval se jí do očí. Miloval ten vylekaný pohled mladého, vystrašeného, šestnáctiletého kolouška. Střídavě se dívala svému pánovi do očí a dolů na pomalu se vzdalující jemné prádlo. Byla mu vydána na milost a podlehla. Opět. Jemná skvrnka krve na prostěradle jen učinila úlovek cennějším.
Byl na sebe pyšný. Ta mrcha stejně určitě nějakému ubožákovi zlomila srdce, zaslouží si to. Kondomy moc neřešil. Dokázal se ovládat. Už se těšil, jak večer poreferuje kamarádům v hospodě.
Za několik měsíců a několik dalších doučování se mu jeho hazardování vrátilo. A nejen jemu. Onemocněl. Dostal dost zvláštní chřipku. Doktor ho poslal na krevní testy. Ten telefonát, který za několik dní obdržel, mu změnil život. Byl HIV pozitivní. Nikdy se necítil tak naprostým idiotem, jako tehdy, když se snažil vzpomenout si na všechna jména mladých koloušků. Štěstí, že měl diář, kam si zapisoval adresy. A na všechny tyto adresy přišel zvací dopis na krevní testy…
 

Nevěra jako zaměstnání

Zatímco si roluji samodržící punčochy po stehnech směrem vzhůru, přemýšlím. Jak jsem se do takové situace vůbec dostala? Jsem spokojená? Jsem šťastná? Jistě ne. Ale ten vítězoslavný pocit, že další prasák, další grázl dostane, co mu patří, tedy spíš nedostane nic, ten za to stojí. Nejspíš. Zatímco vážu úzké saténové stuhy na podvazcích, vybavuji si, že takové jsem dříve nosívala zapletené ve vlasech. Tehdy to byl ještě symbol nevinnosti.

Byla jsem zrovna s kamarádkami na diskotéce a užívala si čerstvé dovršení dvacátých narozenin. Měla jsem radost ze života. Květovanou sukni, náušnice z pírek, hlavu plnou úzkých copánků. Na stole bylo spousta sklenic od koktejlů, barevné deštníčky, brčka, prázdné panáky. Kolik my jich vypily. Všimla jsem si, jak mě pozoruješ na parketu. Sečtělý, v obleku, vyzrálý a pěkně z povzdálí. Odchytl sis mě a pozval na drink. Jak jen jsi mě uhranul. Netušila jsem, zda máš zájem, ale tvé uhrančivé oči říkaly ANO. A mně se podlamovala kolena. Bohužel s každou rundou víc. A tak jsme se probudili u mne v posteli. A naše aférka začala.
Uběhly pouhé dva roky a střevíčky a dětinské sukně vystřídaly převážně černé koktejlky a vysoké lodičky. Další schůzka, další objednávka. S tímhle se scházím teprve tři týdny. Doufám, že to půjde bez sexu, ačkoliv je to spíš dětinská prosba do nebes. Večeře v luxusní restauraci, flirtování, koketování, pokoušení. Hladím ho bosou nohou pod stolem po té jeho – už se jedná o automatizaci. Hraji lehce opilou a olizuji své prsty smočené ve víně. Očividně mu začíná být trochu horko. Odcházíme už před devátou hodinou, chlapec se nemůže dočkat pokračování. Vášnivě ho políbím a mrknu směrem na fotografa. Důkazy jsou hotové. Ale často není potřeba je použít. Odejdou sami. A já jakožto dobře placená samaritánka si je mohu založit do sbírky. Zvrácené? No a! Některé ženy nejsou schopné si vybavit všechny muže, se kterými spaly, já to mám zdokumentované, ačkoliv u těch posledních je na pravém dolním rohu nakreslen červený křížek. Počítám s křížkem i u dnešního milovníka.
Pustila jsem hudbu a lehli jsme si na postel. Laškovně mu rozepínám košili a nechávám ramínka od podprsenky vykukovat zpod šatů. Nabídku dát si víno přijal. Přihodila jsem mu do sklenice prášek. Zatím vždy zabral a „Křižáci“ spolehlivě usnuli. Pak je jen stačilo svléci, zabalit se do peřin a ráno měli takové okno, že si ani nepamatovali, že k ničemu nedošlo. Pak už jen stačí ranní pusa a snídaně do postele a je můj. Dále jen lehce udržovat kontakt a za týden už volá jeho žena.
S tím, že máš ženu a malé dítě, ses mi svěřil až po dvou měsících našeho „vztahu“. Ty bastarde! A ještě jsi sliboval, jak ji opustíš. Ale rozvrátit rodinu s dítětem? To není můj styl. Nechala jsem tě. Vždyť jsi mi lhal! Tahal jsi mě za nos a já prostomyslná holčička ti to věřila. Za týden jsi i s kufry čekal v dešti u mých dveří. Opustil jsi ženu a malé dítě. A co manželský slib? Vždyť já na manželství věřila a tys mi takhle sebral ideály. Přesto jsem ti já – kráva – uvěřila a odpustila. Brzy sis našel jinou. Asi se ti, být opět volný, zalíbilo, ty hajzle! V té době se u mne v bytě objevil nejen boxovací pytel, ale také tvá exmanželka. Nepřišla ovšem se salvou nadávek, nýbrž s děkováním. Nechápu, jak na mne přišla. Omlouvala jsem se jí s tím, že jsem nic nevěděla. A ona začala děkovat, že jsem jí tebe zbavila. A tak jsem si začala budovat kariéru.
Dostávám tučnou odměnu a kreslím na něj v albu červený křížek. Nebýt toho účinného léku na spaní, možná bych se všemi těmi „Křižáky“ musela spát, oklepu se. Jistě s tím někdy skončím, ale takovýhle výdělečný meloušek není k zahození. O zákaznice nouzi nemám – ženské jsou drbny a mezi sebou se pochlubí, čímž mě vlastně doporučují. Na luxus jsem si už dost zvykla a můj fotograf je z odměn také velmi potěšen. Přece bych ho nepřipravila o jisté peníze! Dámám se má výplata navíc dosti vyplatí vzhledem k tomu, co od manžela ať už v dobrém, či zlém u soudu vytřepou. Nevěra je porušení manželského slibu. Ačkoliv měla jsem i jednu naivní husičku, které nedošlo, že mají předmanželskou smlouvu, chudinka. Na druhou stranu se objevila i menšina mužů, kteří se nedali. Buď jsem se jim nelíbila, nebo prostě nebyli idioti. A nebo – jak si opět naivně možná nalhávám – svou manželku milovali. Jediný kontakt, který jsme měli, byl ten oční.
Páteční večer – čeká mě další „klient“. S tímhle se scházím už měsíc. Ano, často se mi práce kříží. Ale nechat se nachytat nehodlám. Po kině a večeři jsme nezvykle zamířili k němu. Odvezl nás na celkem slušně vyhlížející chalupu. Vybavena prášky jsem žíznivě vyhlížela pití. Prý má jen vodku, ale to mi bylo fuk a v nestřeženém okamžiku už mu ve vodce šuměl malý bílý prášek. Odlákat pozornost od vodky, dokud pilulka úplně nezmizí, byla pro mne hračka. Pak už si jen pamatuju, jak sebou škube a padá k zemi. Ani mé volání 155 mu nepomohlo. Po příjezdu záchranářů a policie jsem slyšela jen něco o anafylaxi. Byla jsem parádně vyklepaná. Zvlášť, když se u mých dveří objevilo auto s majáčkem a byla jsem předvolaná, co víc – podezřelá. Stále jsem přemýšlela, zda jsem to mohla zavinit já. Zda ten prášek? Mohlo to být použitím vodky, tedy většího množství alkoholu? Tak moc jsem nechtěla s tímhle plešounem s knírem spát, že jsem na něco takového ani nepomyslela. Myšlenky na jeho hustý kartáč plazící se po mém nahém těle ve mně vyvolávaly naprostou agonii.
Soud se moc netáhl. Upřímně jsem ani nebyla – já přebornice – pořádně schopna lhát. Stopy po prášku mu v těle našli a vzhledem k tomu, že se jednalo o podání látky v nevědomosti oběti, zabásli mě. Přestože jsem se prášků zbavila, stopy po nich se našly v mé kabelce, což mě usvědčilo.
Inu můj poslední kšeft byl mistrovské dílo. Manželka se zbavila manžela, děti neměli, takže nárok na placení alimentů by stejně neměla a zdědila vše bez jakýchkoli škrtů za rozvodové řízení (maximálně tak za pohřeb). Já nyní můžu přemítat ve vězení nad svým dekadentním způsobem života a sepisovat své vzpomínky. A že mám na to vzpomínání hodně času…
 

Povídka – Narozeninové překvapení

„Miláčku, je mi líto, ale ta tvoje oslava tenhle víkend určitě neklapne. Marek s Gábinou jsou někde na chatě, dvojčata s Patrikem taky nemaj čas, protože pomáhaj tátovi na hotelu, a ostatní ani nemůžu sehnat,“ sdělil mi přítel do telefonu smutnou zprávu, že výročí mého narození nikoho nezajímá. „Hlavně nebuď smutná, ano? Zkusím to vymyslet na příští víkend a v pátek si spolu uděláme hezkej večer v jednom hotýlku.“ „Dobře, děkuju.“ Nu co, dvacet tři přeci nejsou žádné kulatiny a je jedno, kdy se slaví. Hlavně, že se slaví.

V pátek jsem si šla k narozeninám sama koupit dárek. Tedy nejen sobě, ale také Michalovi – koupila jsem si černý sexy komplet. Korzet, který má vepředu zip, takže s odhazováním svršků nebude problém, podvazkový pás a černé samodržící punčocháče. Jelikož mi přítel sdělil, že večeři si dáme až na pokoji v intimču, vběhl mi do mysli tak trochu necudný plán. Oblékla jsem si na sebe jen ten komplet (pochopitelně bez kalhotek), přes to trenčkot se šálou a na nohy lodičky. Do kabelky jsem si hodila jen kapesníky a kartáček s pastou – nic jiného nebude potřeba.
Míša mě vyzvedl přesně v sedm – s kyticí růží. Je to holt můj brouček. „A kam to vlastně jedeme?“ ptala jsem se a stáhla si kabátek víc na stehna. Byla jsem dost nervózní. Přece jen jsem byla téměř v rouše Evině, ale myšlenka, že přítel absolutně nic netuší, mi vháněla krev nejen do tváří. „Je to na kraji města, ráno se budeme moct jít projít, když budeš chtít.“ No, v téhle róbě nebudu, uchechtla jsem se sama pro sebe. Michal se naštěstí věnoval řízení, takže si ničeho nevšiml. Jen mi pohladil koleno a jel výš. Panicky jsem mu přesunula ruku zpět na řadicí páku. „Neboj, na tohle bude ještě spoustu času,“ řekla jsem co nejsmyslněji. Michal se jen ušklíbl, protočil oči a mačkal něco na mobilu.
Konečně jsme dorazili na místo. Hotýlek byl moc pěkný, měl i zahrádku s terasou. Prostě ideální místo, kde v páru slavit narozeniny. Doufám, že se sem ještě někdy podíváme, třeba na déle, než jen na jeden večer. Jak jsme se blížili k našemu pokoji, cloumaly se mnou neskutečně divoké představy a těšila jsem se, jak Míšu překvapím. Ještě, než jsme vešli, opřela jsem ho o stěnu a vášnivě políbila, aby se měl na co těšit. Nejdřív vypadal zaraženě, ale pak se mému projevu touhy poddal. „Tak už abychom šli,“ ukončil mou líbací show a usmál se tím svým neodolatelným způsobem.
„Abych se přiznala, mám pro tebe malé překvapení,“ řekla jsem nevinně, zatímco jsem vcházela do opravdu rozlehlého pokoje s gaučem a dalším nábytkem a pohrávala si se zavazováním u trenčkotu. Na stolku byly čerstvé květiny a za skříní byl vchod pravděpodobně do ložnice. „Vážně? To já mám pro tebe ale také překvapení.“ „A jaképak?“ přivřela jsem oči a svůdně se mu přitiskla k hrudi. „PŘEKVAPENÍÍÍÍ!“ Málem jsem leknutím slítla. Zpoza gauče, z koupelny, ale hlavně z ložnice vyběhli všichni kamarádi, kteří nemohli přijít a v rukou měli flašky, dárkové taštičky, balíčky, balonky a tácky s jídlem. Všechno nakupili přede mě, zubili se a fotili si můj „WTF-výraz“.
Když mi konečně došlo, co se tady děje, pořádně jsem utáhla pásek u kabátku, aby se nemohlo stát, že se čirou náhodou rozevře a začala se alespoň usmívat, aby nikomu nedošlo, že jsem nervní a neužívám si svou vlastní oslavu. Nebýt mé garderóby, bylo by to úžasné – dorazili všichni původně pozvaní, kromě Terky – mého nejdelšího přátelství a mé spřízněné duše. Hrála super hudba, bylo tu spoustu občerstvení – chlebíčky, brambůrky, sladkej i slanej popcorn, mini pizzy i obalovaná pikantní křidýlka, HOOODNĚ alkoholu a také mé nejoblíbenější hry – Twister a Activity. „Jé, my máme Activity?“ snažila jsem se převést pozornost jinam než na fakt, že ačkoliv jsme tu už čtvrt hodiny, mám na sobě ještě pořád kabát. „Něco lepšího – Activity Junior! Hezky se opijeme a to pak bude sranda!“ objal mě kolem ramen Patrik. „Ale proč máš na sobě ještě kabát? Bych mohl být aspoň jednou gentleman, co?“ jal se mi od svršku odpomoct. „Nééé,“ vypískla jsem. „Teda, to je dobrý. Je mi trochu zima.“ „To proto, že vůbec nepiješ!“ zařval mi do ucha a pochybuji, že to bylo proto, aby přehlušil hudbu. Také to samozřejmě nemohl jen tak nechat být a začal mi nalévat panáka. „Na, a do dna, ať tě to zahřeje co nejrychleji.“ Nelibě jsem do sebe kopla uvolňovač mysli. „No a ještě jeden, neboj – je to jen jablíčko.“ Obrátila jsem do sebe další skleničku. Možná by mi začal Patrik nalévat další povzbuzovadlo, ale to už naštěstí přišel Michal. Vděčně jsem se o něj opřela. „Míšo, potřebuju ti něco říct, ale v soukromí.“ Michal se jen ušklíbl – tyhle soukromé hovory znal, ale to netušil, že tentokrát jde o něco jiného. Než jsme se ale stihli odebrat do intimča, vyrušila nás Gábina. „Lidičky! Teď jsme tu proto, abychom oslavili krásné 23. narozeniny naší drahé Týnky, takže si na ní musíme připít!“ řvala, zatímco Marek ztlumoval hudbu. Všichni si nalili panáka vodky, ťukli si a do dna vypili. Popadla jsem svou drahou polovičku za rukáv, ale aktivní Gabča ještě neskončila. „A teď dárky!“ Holt jsem si chtě nechtě stoupla na piedestál před gauč, a bylo mi přáno. Od dvojčat jsem dostala kabelku, od Patrika pochopitelně lahvinku (vína), Marek s Gábinou se mi složili na moc pěkné hodinky, od Pavly mám ujížděcí budík (takový ten, který když začne zvonit, tak ujede a pokud ho chcete vypnout, musíte vstát a najít ho) – asi mi tím chtěla naznačit, že mé pozdní příchody jí už lezou krkem. Od Petra – fotografa – jsem dostala Scrapbook už s několika ozdobenými fotkami a popisky, a k němu nějaké třpytky, barevné papíry a lepítka a tiskátka na ozdobení. Simča mě zas obdarovala náušnicemi a moc hezkou pašmínou s ornamenty a Roman s Karin (sourozenci) mi dali voucher na 3 exotické masáže. Nakonec se ke gratulantům připojil i můj Míša a dal mi, tedy spíš nám, ten nejlepší dárek – zájezd do Španělska pro dvě osoby v apartmánu, s polopenzí i cestou na 8 nocí! Decentně jsem ho objala – přece jen jsem si stále uvědomovala svou pozici. „Tomáš musel narychlo něco vyřídit, ale za chvilku je zpátky,“ oznámila mi ještě Pavla – přiznám se, že bych si jeho absence ani nevšimla.
Po dárcích se zábava zase pořádně rozjela. Dvojčata vybalila Twister, ale já se ze hry naštěstí vymluvila na bolest zad. „Tak když už se nehejbeš, tak se musíš fakt zahřát zevnitř,“ ujal se mě zase notorický Patrik a lil do mě medovinu. Sám měl už dost naváto – asi pil, než jsme sem s Michalem vůbec dojeli. Po dvou panácích jsem se mu vytrhla a šla hledat přítele. „Miláčku, můžeš teda prosím? Já půjdu do koupelny a ty tam za mnou za minutu přijď, aby to nebylo moc nápadný,“ pošeptala jsem mu a šla jsem na určené místo. Do minuty se natěšeně přihrnul za mnou a hned zamknul a frajersky se opřel o dveře. „Chceš mi „předat“,“ zvýraznil to slovo, „to tvoje překvapení?“ uculil se. Jen jsem protočila oči. „Míšo, já mám problém! Pod tim kabátem nic nemám – nečekala jsem oslavu, ale romantickej večer! Vůbec nevim, co mam dělat. Hlavně mě hlídej, abych se neopila a ten trenčkot si nesundala!“ „To jsi jako nahá?“ toužebně se usmál. Kdykoliv jindy bych se na něj už jen pro ten úsměv vrhla, ale teď ne. „To je všechno, co sis z tý mý věty vzal!? Ne, chtěla jsem tě překvapit a mám korzet.“ „Můžu ho vidět?“ vyvalil nadšeně oči. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se mu odhalím, ale přece jen jsem chtěla, aby až ten korzet uvidí, ho mohl obdivovat pořádně a ne jen letmo nakouknout. „Ne, ale musíš mě hlídat! Furt do mě někdo – Patrik – něco leje. Bojím se, že zapomenu a sundám si ten kabát!“ „Jo, neboj, to nějak zmáknem,“ culil se Michal.
V průběhu další hodinky jsem nervózně seděla se zkříženýma nohama u stolku a cpala se jídlem, abych alespoň trochu zředila Patrikovy alkoholové útoky. Michal se také snažil pít co nejmíň a bavit mě, abych se alespoň trochu uvolnila a oslavu si užila. Každou chvíli mě obskakovala Gábina, která asi usoudila, že si svou oslavu dostatečně neužívám a dala si za úkol tento fakt změnit. Naštěstí mi od ní nakonec odpomohl právě Patrik, který se nám rozhodl namíchat vodku s džusem. První (pořádně silnou) sklenku udělal Gabče a druhou mi naštěstí namíchal Míša, takže tam stopy po alkoholu vůbec nebyly znát.
„Tak kde je ta moje oslavenkyně?“ přehlušil hudbu známý hlas. Byla to Terka. „Tereeez?“ prudce jsem vstala s pohledem připíchnutým na dveře. „Ty seš tadýýý,“ vlítla jsem jí kolem krku jako puberťačka. Ukázalo se, že jela přes celou republiku a Tomáš ji jel vyzvednout na nádraží. Největší a nejlepší překvapení. Láskyplně jsem se usmála na Michala – bylo mi jasné, že to on tuhle VIP návštěvu zařídil. S Terkou jsme si sedly na postel do vedlejší místnosti a zapovídaly se – jako kdyby vedle žádná oslava vůbec neprobíhala. Tak dlouho jsem ji neviděla.
„A proč tu vůbec lítáš v kabátu?“ zeptala se asi po půl hodině výměny informací. „Jé, no vidíš, já na to s tebou úplně zapomněla!“ Svěřila jsem jí tedy můj delikátní problém. „A to tu o tom vůbec nikdo neví?“ propukla v hlasitý smích. Praštila jsem jí přes ruku, abych zabránila dalším škodolibým výlevům. „No, jen Michal, ale ten mi moc nepomůže,“ pokrčila jsem rameny. „On ne, ale já jo – je čas na předání dárku,“ mrkla na mě spiklenecky a předala mi dárkovou taštičku.
„Ty seš moje spása.“ Z taštičky jsem vytáhla oranžové tričko s mým milovaným Garfieldem – vzpomínku na společné čtení komiksů pod lavicí – a šedé kraťásky do půlky stehen. „A nebude to takový blbý?“ ochladlo mé nadšení, když mi došlo, že pyžamo asi není nejvhodnější oděv na párty. „Ale prosimtě, řeknem, že jsem ti omylem vodkou s džusem polila šaty, a tak ses musela převléct do jediného oblečení, co jsi měla s sebou.“ „Naprostej génius,“ zavrtěla jsem jen nevěřícně hlavou a tajně jsem se za závěsem převlékla, zatímco Terka hlídala, aby se k nám někdo nepřipojil. Korzet i podvazky jsem schovala do kabelky a holt jsem byla bosa. Nejistě jsme se obě vmísily do davu, ale kupodivu se nad mým outfitem nikdo nepozastavoval, jen už lehce přiopilá Gábina poznamenala, že mám moc hezké pyžamo. Akorát Michal se začal smát a jakoby tušil, vztyčil na Gábinu palec.
Ačkoliv jsem neměla spodní prádlo, konečně jsem se trochu uvolnila, kopla do sebe pár panáků, udělala si malibu s jablečným džusem (naprostá mňamka), dala si pár chlebíčků a vrhla se do středu dění. Zrovna se začínala nová hra Twisteru, tak jsem se zapojila. „A Týno, nebolely tě náhodou záda?“ podotkla jakžtakž střízlivá Pavla. Celá jsem zrudla a snažila se narychlo vymyslet odpověď. „No to je jasný,“ plácl mě do zad už dost levitující Patrik, „alkohol přeci léčí!“