Pozorovala se v zrcadle v kalhotkách a sportovní podprsence. Jednou rukou hladila své nahé tělo a přejížděla přes vypracované a napumpované hrboly na břiše a druhou se opírala o tyč podél zrcadla. Po tvářích se jí koulely slzy a celé tělo orosil pot. Ještě byla udýchaná, jak si vybíjela zlost na hrazdě. Na krku i čele periodicky tepaly naběhlé žíly a vyceněné bílé zuby s dlouhými špičáky se pomalu bořily do jejích rtů. Bolelo to, ale ona se naučila bolest ignorovat. Alespoň tu fyzickou. „Já přece nejsem zrůda!“ zařvala a pěst probořila zrcadlo, jakoby to byl krepový papír. Na zemi se počala dělat malá kaluž krve a vysílená dívka se do ní svezla a objímajíc kolena propukla v hysterický pláč.
Celou tu posedlost rozpoutal neškodný incident. V očích mladé zasněné puberťačky šlo ale o potupu. Kamarád, který se jí líbil, jí v opilosti řekl, že má pořádnou „pneumatiku“. Přestane tolik jíst! Při cestě do posilovny si vybavovala všechny ty vzpomínky, kdy stála v tričku ve zkušební kabince a styděla se za sebe. Kdy si nekoupila žádné oblečení na rozdíl od kamarádek, se kterými i kvůli tomu přestávala vyrážet ven. Vzpomínala, jak několik let nebyla nikde na koupališti nebo v bazénu, protože by se za své tělo styděla. Jak byla jen na pár plesech, protože by se nedokázala dívat na vyzáblé dívky v nádherných šatech.
Našetřené peníze předala do ruky vysokému „nabušenému“ muži, kterému se při potřesení ruky na předloktí vytvořila pavučina spletená z vystouplých žil. Muž dívce přislíbil, že první hodinu ji provede po posilovně a vysvětlí, jak se na strojích cvičí. Vyplašeně souhlasila.
Den poté. Cítila svaly, o kterých ani nevěděla, že je má. Ale tu bolest si užívala. Byla na ni pyšná. Zvládla to, překonala svůj odpor k jakékoliv fyzické aktivitě. Po měsíci si všimla velkých změn. Zhubla. A i lidé se k ní začali chovat jinak. To ji v jejím úsilí jen podpořilo a v posilovně byla čím dál tím častěji, nedbajíc, že tělo volalo po odpočinku. Posilovala se sluchátky v uších. Hudba jí v nich ale nehrála. Prostě nechtěla být rušena. Plně se soustředila jen na svůj dech. To těm povrchním parchantům ukáže! Sledovala se v zrcadle a kroutila hlavou nad funícím Hulkem, který zrovna vzpíral. Proč tolik řve?
Když už se dostala do tréninku, chtěla od sebe víc. Rozhodla se přihlásit na balet. Tam, kam vždy chtěla, ale bála se, že by se její břicho pod upnutým trikotem nehezky vlnilo. „Jsi už starší a už máš ztuhlé tělo. Bude to chtít opravdu hodně dřiny,“ slyšela od učitelky baletu. Přesto ji přijala. Dívka zjistila, že bolest v počátečních dnech jejího snažení byla jen slabým odvarem toho, co následovalo. Přesto nepolevovala. Nejen, že začala vstávat každé ráno v 5 hodin a běhat denně alespoň 4 km, zároveň si vytvořila malou posilovnu skládající se z boxovacího pytle, hrazdy, lavičky a spoustu činek, doma. Do té staré ale chodit nepřestala. Častokrát nešla do školy a místo toho mořila tělo třeba i tři hodiny. K tomu přestávala jíst. „Vydrž,“ říkávala si, „bolest a únava jsou jen stav mysli. A tu ty umíš ovládat.“ Snažení přineslo další ovoce – brzy zvládla rozštěp a zlepšila se i na hrazdě. Zarudlých bolavých nohou, puchýřů a popraskaných žilek v podkoleních jamkách si nevšímala. Bohužel stejně tak toho, že jí často bylo na omdlení a motala se jí hlava. K tomu často vybuchovala a měla chuť někoho praštit. Rodičům se odcizila, na jakékoliv otázky odsekávala a práskala dveřmi. Nechtěla se s nikým bavit, nikoho nepotřebovala. Spolehnout se mohla jen a jen na sebe.
S kamarádkami na baletu nemohla počítat. Tanečnice byly soutěživé a snažily se vetřít učitelce do přízně. Každá chtěla tančit vpředu. Rychlý postup nové sokyně je zastrašoval. Proto se proti ní všechny spolčily a pomlouvaly ji. Plié, Pirouette, Petit échappée. Navzdory tomu, jak krátce na balet chodila, znala veškerou terminologii. Byla však svým úsilím tak posedlá, že si nevšimla, jak na ni reagují ostatní. „Je jak gorila, ty ramena. Je to strašný!“ zaslechla rozhovor, který pravděpodobně nebyl pro její uši. S pláčem běžela na záchody. „Taková dřevochlapice a brečí? Buď trochu chlap, když už tak vypadáš.“ Ten den měly dívky vystoupení. Přes slzy skoro neviděla, přesto se hrdě v trikotu postavila dopředu a synchronizovaně s ostatními tančila. V půlce představení se jí ale zatočila hlava a omdlela…
Probudila se na lavičce ve studiu, kde ji křísili. Místo toho, aby řešila své zdraví a přemýšlela nad sebou, styděla se. Čekala od sebe dokonalost, měla na sebe nejvyšší nároky a takhle selhala? Nechtěla nikomu nic vysvětlovat, chtěla jít pryč. Celé tělo zaplavil vztek a testosteron. Musí se někde vybít – ano, doma na hrazdě!
S obvázanou dlaní a zápěstím dál nesnášela svět. Nesnášela své tělo, takhle přece dívky vypadat nemají! Vyházela veškeré šaty a tílka, která by odhalovala její vypracovaná ramena. Její agrese stoupla natolik, že sem tam něco zničila, nebo do někoho strčila. Už přes týden necvičila – chtěla se svých těžce nabytých svalů zbavit. Nesnášela, když musela slýchat poznámky na své svaly. Cvičila proto, aby se mohla předvést v plavkách, což teď stejně nemohla. Jenže tělo to cítilo jinak. Mělo absťák. A odvděčovalo se dalšími přísuny testosteronu a adrenalinu. Musela jít posilovat.
„Ahoj Eve, dlouho jsi tu nebyla,“ zdravil ji nadšeně Hulk. Vynutila ze rtů úsměv. Stejně ji postrádal jen kvůli přísunu peněz – byl nový měsíc a ona si nekoupila permici. Nasadila si sluchátka a opět byla ve svém světě. Měla naloženo hodně a skrz zuby se jí dralo pro ni tak nesympatické hekání.
„Promiňte, slečno,“ otočila se. Stál za ní slušněvypadající svalnatý chlapík. „Omlouvám se, že Vás ruším, ale děláte fitness kulturistiku? Jestli ne, měla byste nad tím přemýšlet.“ Zaujal ji. Ne tím, co říkal, ale spíš tím, že o ni měl zájem. Nemusel ji oslovovat, nešlo o zdvořilostní konverzaci. Dala se s ním do řeči…
…Když získala svou první medaili, byli tam její rodiče s ní. Vše s nimi urovnala, získala nové přátele, se kterými si měla o čem povídat, a přestala se tolik mračit na svět. Díky trenérovi zdravě jedla i cvičila a cítila se skvěle. V tomhle sportu se našla. Jistě, nejedná se o něco, o čem by malé holčičky snily jako o budoucím povolání, ale časy i lidé se mění. A tohle ji opravdu dělalo šťastnou…
