„Miláčku, je mi líto, ale ta tvoje oslava tenhle víkend určitě neklapne. Marek s Gábinou jsou někde na chatě, dvojčata s Patrikem taky nemaj čas, protože pomáhaj tátovi na hotelu, a ostatní ani nemůžu sehnat,“ sdělil mi přítel do telefonu smutnou zprávu, že výročí mého narození nikoho nezajímá. „Hlavně nebuď smutná, ano? Zkusím to vymyslet na příští víkend a v pátek si spolu uděláme hezkej večer v jednom hotýlku.“ „Dobře, děkuju.“ Nu co, dvacet tři přeci nejsou žádné kulatiny a je jedno, kdy se slaví. Hlavně, že se slaví.

V pátek jsem si šla k narozeninám sama koupit dárek. Tedy nejen sobě, ale také Michalovi – koupila jsem si černý sexy komplet. Korzet, který má vepředu zip, takže s odhazováním svršků nebude problém, podvazkový pás a černé samodržící punčocháče. Jelikož mi přítel sdělil, že večeři si dáme až na pokoji v intimču, vběhl mi do mysli tak trochu necudný plán. Oblékla jsem si na sebe jen ten komplet (pochopitelně bez kalhotek), přes to trenčkot se šálou a na nohy lodičky. Do kabelky jsem si hodila jen kapesníky a kartáček s pastou – nic jiného nebude potřeba.

Míša mě vyzvedl přesně v sedm – s kyticí růží. Je to holt můj brouček. „A kam to vlastně jedeme?“ ptala jsem se a stáhla si kabátek víc na stehna. Byla jsem dost nervózní. Přece jen jsem byla téměř v rouše Evině, ale myšlenka, že přítel absolutně nic netuší, mi vháněla krev nejen do tváří. „Je to na kraji města, ráno se budeme moct jít projít, když budeš chtít.“ No, v téhle róbě nebudu, uchechtla jsem se sama pro sebe. Michal se naštěstí věnoval řízení, takže si ničeho nevšiml. Jen mi pohladil koleno a jel výš. Panicky jsem mu přesunula ruku zpět na řadicí páku. „Neboj, na tohle bude ještě spoustu času,“ řekla jsem co nejsmyslněji. Michal se jen ušklíbl, protočil oči a mačkal něco na mobilu.

Konečně jsme dorazili na místo. Hotýlek byl moc pěkný, měl i zahrádku s terasou. Prostě ideální místo, kde v páru slavit narozeniny. Doufám, že se sem ještě někdy podíváme, třeba na déle, než jen na jeden večer. Jak jsme se blížili k našemu pokoji, cloumaly se mnou neskutečně divoké představy a těšila jsem se, jak Míšu překvapím. Ještě, než jsme vešli, opřela jsem ho o stěnu a vášnivě políbila, aby se měl na co těšit. Nejdřív vypadal zaraženě, ale pak se mému projevu touhy poddal. „Tak už abychom šli,“ ukončil mou líbací show a usmál se tím svým neodolatelným způsobem.

„Abych se přiznala, mám pro tebe malé překvapení,“ řekla jsem nevinně, zatímco jsem vcházela do opravdu rozlehlého pokoje s gaučem a dalším nábytkem a pohrávala si se zavazováním u trenčkotu. Na stolku byly čerstvé květiny a za skříní byl vchod pravděpodobně do ložnice. „Vážně? To já mám pro tebe ale také překvapení.“ „A jaképak?“ přivřela jsem oči a svůdně se mu přitiskla k hrudi. „PŘEKVAPENÍÍÍÍ!“ Málem jsem leknutím slítla. Zpoza gauče, z koupelny, ale hlavně z ložnice vyběhli všichni kamarádi, kteří nemohli přijít a v rukou měli flašky, dárkové taštičky, balíčky, balonky a tácky s jídlem. Všechno nakupili přede mě, zubili se a fotili si můj „WTF-výraz“.

Když mi konečně došlo, co se tady děje, pořádně jsem utáhla pásek u kabátku, aby se nemohlo stát, že se čirou náhodou rozevře a začala se alespoň usmívat, aby nikomu nedošlo, že jsem nervní a neužívám si svou vlastní oslavu. Nebýt mé garderóby, bylo by to úžasné – dorazili všichni původně pozvaní, kromě Terky – mého nejdelšího přátelství a mé spřízněné duše. Hrála super hudba, bylo tu spoustu občerstvení – chlebíčky, brambůrky, sladkej i slanej popcorn, mini pizzy i obalovaná pikantní křidýlka, HOOODNĚ alkoholu a také mé nejoblíbenější hry – Twister a Activity. „Jé, my máme Activity?“ snažila jsem se převést pozornost jinam než na fakt, že ačkoliv jsme tu už čtvrt hodiny, mám na sobě ještě pořád kabát. „Něco lepšího – Activity Junior! Hezky se opijeme a to pak bude sranda!“ objal mě kolem ramen Patrik. „Ale proč máš na sobě ještě kabát? Bych mohl být aspoň jednou gentleman, co?“ jal se mi od svršku odpomoct. „Nééé,“ vypískla jsem. „Teda, to je dobrý. Je mi trochu zima.“ „To proto, že vůbec nepiješ!“ zařval mi do ucha a pochybuji, že to bylo proto, aby přehlušil hudbu. Také to samozřejmě nemohl jen tak nechat být a začal mi nalévat panáka. „Na, a do dna, ať tě to zahřeje co nejrychleji.“ Nelibě jsem do sebe kopla uvolňovač mysli. „No a ještě jeden, neboj – je to jen jablíčko.“ Obrátila jsem do sebe další skleničku. Možná by mi začal Patrik nalévat další povzbuzovadlo, ale to už naštěstí přišel Michal. Vděčně jsem se o něj opřela. „Míšo, potřebuju ti něco říct, ale v soukromí.“ Michal se jen ušklíbl – tyhle soukromé hovory znal, ale to netušil, že tentokrát jde o něco jiného. Než jsme se ale stihli odebrat do intimča, vyrušila nás Gábina. „Lidičky! Teď jsme tu proto, abychom oslavili krásné 23. narozeniny naší drahé Týnky, takže si na ní musíme připít!“ řvala, zatímco Marek ztlumoval hudbu. Všichni si nalili panáka vodky, ťukli si a do dna vypili. Popadla jsem svou drahou polovičku za rukáv, ale aktivní Gabča ještě neskončila. „A teď dárky!“ Holt jsem si chtě nechtě stoupla na piedestál před gauč, a bylo mi přáno. Od dvojčat jsem dostala kabelku, od Patrika pochopitelně lahvinku (vína), Marek s Gábinou se mi složili na moc pěkné hodinky, od Pavly mám ujížděcí budík (takový ten, který když začne zvonit, tak ujede a pokud ho chcete vypnout, musíte vstát a najít ho) – asi mi tím chtěla naznačit, že mé pozdní příchody jí už lezou krkem. Od Petra – fotografa – jsem dostala Scrapbook už s několika ozdobenými fotkami a popisky, a k němu nějaké třpytky, barevné papíry a lepítka a tiskátka na ozdobení. Simča mě zas obdarovala náušnicemi a moc hezkou pašmínou s ornamenty a Roman s Karin (sourozenci) mi dali voucher na 3 exotické masáže. Nakonec se ke gratulantům připojil i můj Míša a dal mi, tedy spíš nám, ten nejlepší dárek – zájezd do Španělska pro dvě osoby v apartmánu, s polopenzí i cestou na 8 nocí! Decentně jsem ho objala – přece jen jsem si stále uvědomovala svou pozici. „Tomáš musel narychlo něco vyřídit, ale za chvilku je zpátky,“ oznámila mi ještě Pavla – přiznám se, že bych si jeho absence ani nevšimla.

Po dárcích se zábava zase pořádně rozjela. Dvojčata vybalila Twister, ale já se ze hry naštěstí vymluvila na bolest zad. „Tak když už se nehejbeš, tak se musíš fakt zahřát zevnitř,“ ujal se mě zase notorický Patrik a lil do mě medovinu. Sám měl už dost naváto – asi pil, než jsme sem s Michalem vůbec dojeli. Po dvou panácích jsem se mu vytrhla a šla hledat přítele. „Miláčku, můžeš teda prosím? Já půjdu do koupelny a ty tam za mnou za minutu přijď, aby to nebylo moc nápadný,“ pošeptala jsem mu a šla jsem na určené místo. Do minuty se natěšeně přihrnul za mnou a hned zamknul a frajersky se opřel o dveře. „Chceš mi „předat“,“ zvýraznil to slovo, „to tvoje překvapení?“ uculil se. Jen jsem protočila oči. „Míšo, já mám problém! Pod tim kabátem nic nemám – nečekala jsem oslavu, ale romantickej večer! Vůbec nevim, co mam dělat. Hlavně mě hlídej, abych se neopila a ten trenčkot si nesundala!“ „To jsi jako nahá?“ toužebně se usmál. Kdykoliv jindy bych se na něj už jen pro ten úsměv vrhla, ale teď ne. „To je všechno, co sis z tý mý věty vzal!? Ne, chtěla jsem tě překvapit a mám korzet.“ „Můžu ho vidět?“ vyvalil nadšeně oči. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se mu odhalím, ale přece jen jsem chtěla, aby až ten korzet uvidí, ho mohl obdivovat pořádně a ne jen letmo nakouknout. „Ne, ale musíš mě hlídat! Furt do mě někdo – Patrik – něco leje. Bojím se, že zapomenu a sundám si ten kabát!“ „Jo, neboj, to nějak zmáknem,“ culil se Michal.

V průběhu další hodinky jsem nervózně seděla se zkříženýma nohama u stolku a cpala se jídlem, abych alespoň trochu zředila Patrikovy alkoholové útoky. Michal se také snažil pít co nejmíň a bavit mě, abych se alespoň trochu uvolnila a oslavu si užila. Každou chvíli mě obskakovala Gábina, která asi usoudila, že si svou oslavu dostatečně neužívám a dala si za úkol tento fakt změnit. Naštěstí mi od ní nakonec odpomohl právě Patrik, který se nám rozhodl namíchat vodku s džusem. První (pořádně silnou) sklenku udělal Gabče a druhou mi naštěstí namíchal Míša, takže tam stopy po alkoholu vůbec nebyly znát.

„Tak kde je ta moje oslavenkyně?“ přehlušil hudbu známý hlas. Byla to Terka. „Tereeez?“ prudce jsem vstala s pohledem připíchnutým na dveře. „Ty seš tadýýý,“ vlítla jsem jí kolem krku jako puberťačka. Ukázalo se, že jela přes celou republiku a Tomáš ji jel vyzvednout na nádraží. Největší a nejlepší překvapení. Láskyplně jsem se usmála na Michala – bylo mi jasné, že to on tuhle VIP návštěvu zařídil. S Terkou jsme si sedly na postel do vedlejší místnosti a zapovídaly se – jako kdyby vedle žádná oslava vůbec neprobíhala. Tak dlouho jsem ji neviděla.

„A proč tu vůbec lítáš v kabátu?“ zeptala se asi po půl hodině výměny informací. „Jé, no vidíš, já na to s tebou úplně zapomněla!“ Svěřila jsem jí tedy můj delikátní problém. „A to tu o tom vůbec nikdo neví?“ propukla v hlasitý smích. Praštila jsem jí přes ruku, abych zabránila dalším škodolibým výlevům. „No, jen Michal, ale ten mi moc nepomůže,“ pokrčila jsem rameny. „On ne, ale já jo – je čas na předání dárku,“ mrkla na mě spiklenecky a předala mi dárkovou taštičku.

„Ty seš moje spása.“ Z taštičky jsem vytáhla oranžové tričko s mým milovaným Garfieldem – vzpomínku na společné čtení komiksů pod lavicí – a šedé kraťásky do půlky stehen. „A nebude to takový blbý?“ ochladlo mé nadšení, když mi došlo, že pyžamo asi není nejvhodnější oděv na párty. „Ale prosimtě, řeknem, že jsem ti omylem vodkou s džusem polila šaty, a tak ses musela převléct do jediného oblečení, co jsi měla s sebou.“ „Naprostej génius,“ zavrtěla jsem jen nevěřícně hlavou a tajně jsem se za závěsem převlékla, zatímco Terka hlídala, aby se k nám někdo nepřipojil. Korzet i podvazky jsem schovala do kabelky a holt jsem byla bosa. Nejistě jsme se obě vmísily do davu, ale kupodivu se nad mým outfitem nikdo nepozastavoval, jen už lehce přiopilá Gábina poznamenala, že mám moc hezké pyžamo. Akorát Michal se začal smát a jakoby tušil, vztyčil na Gábinu palec.

Ačkoliv jsem neměla spodní prádlo, konečně jsem se trochu uvolnila, kopla do sebe pár panáků, udělala si malibu s jablečným džusem (naprostá mňamka), dala si pár chlebíčků a vrhla se do středu dění. Zrovna se začínala nová hra Twisteru, tak jsem se zapojila. „A Týno, nebolely tě náhodou záda?“ podotkla jakžtakž střízlivá Pavla. Celá jsem zrudla a snažila se narychlo vymyslet odpověď. „No to je jasný,“ plácl mě do zad už dost levitující Patrik, „alkohol přeci léčí!“