Byl mladíček – hazardér. Brzy ale pochopil, že chytrost, vyzrálost a sebevědomí jsou tři neodolatelné zbraně. A k tomu pořádná dávka dotěrnosti, protože kdyby se vždy nechal lehce odradit, nikdy by neměl to, co chtěl…
Tím sebevědomým lamačem dívčích srdcí a majitelem zářezů se nenarodil. To život ho naučil. Tu krátkou cestu protínalo několikrát zlomené srdce. „Jsi moc milý.“ „Jsi strašně fajn kluk, ale…“ „Ty jsi tak úžasný kamarád.“ „Jsi nejhodnější kluk, jakého znám.“ Ano, byl hodný. Až moc. Prostě takový blbeček, který vždy, když si slečna pískne, přijede; namasíruje jí záda, vyslechne si její bolest a její trápení. Ale nikdy nedojde na nic víc. Je to prostě „jen“ nejlepší kamarád. Až po dvaadvaceti letech života mu došlo, že tahle taktika nevychází. A změnil se.
V diáři je na dnešek zakroužkováno 21:00 – Doučování. Po telefonu si nenápadně až moc dobře zjistil, že jsou rodiče rozvedení a matka je na noční. „Moc se omlouvám, ale dřív opravdu nemohu, jsem v práci.“ „No já budu na noční, ale dám dceři peníze, tak to s vámi nějak vyřídí.“ Hezky se navonět, vzít si košili a nechal ji lehce rozhalenou… Vysvětlovat matematiku a lehce se nad ni naklánět. Vysvětlovat jí příklady skrze šeptání do ucha – to je odrovná všechny. Jo, Bože, tys věděl, proč holkám nedarovat logické myšlení na matiku – díky, kámo. Pohladit ji jemně po ruce nebo po rameni a je vidět, že je jeho. Ztěžka polkla a zrychlila dech. Zatímco seděla a snažila se soustředit na těžký příklad, odhrnul jí vlasy z krku a ona se oklepala. Na kůži jí vyskákala husí kůže a on začal líbat tu jemnou pokožku. „C-co to děl-láte?“ vykoktala. Políbil ji na ústa a položil na postel. Ležela jako v tranzu, ale nebránila se. Vzal její ruce a položil jí je nad hlavu. Držel je jako v kleštích a zatímco jí sál lalůček, druhou rukou jí vjel do kalhotek. Chtěla ucuknout a dát mu ruku pryč, ale on posílil sevření. „Nech toho, já tohle nechci,“ řekla bázlivě. Jenže on si byl sám sebou jist. Začala jemně vzdychat. „Vážně?“ zadýchal jí hluboce do ucha a jemně ji kousal na krku. „Přestaň,“ zaprosila. Ale on věděl, že každé „Brzy přijdou rodiče.“ „Nedělej to.“ nebo „Co to děláš?“ znamená ve skutečnosti „Ano!“ Vášnivě ji líbal a přitom ji svlíkal. Ruce už měl dobře vytrénované. Když ji pomalinku stahoval kalhotky, díval se jí do očí. Miloval ten vylekaný pohled mladého, vystrašeného, šestnáctiletého kolouška. Střídavě se dívala svému pánovi do očí a dolů na pomalu se vzdalující jemné prádlo. Byla mu vydána na milost a podlehla. Opět. Jemná skvrnka krve na prostěradle jen učinila úlovek cennějším.
Byl na sebe pyšný. Ta mrcha stejně určitě nějakému ubožákovi zlomila srdce, zaslouží si to. Kondomy moc neřešil. Dokázal se ovládat. Už se těšil, jak večer poreferuje kamarádům v hospodě.
Za několik měsíců a několik dalších doučování se mu jeho hazardování vrátilo. A nejen jemu. Onemocněl. Dostal dost zvláštní chřipku. Doktor ho poslal na krevní testy. Ten telefonát, který za několik dní obdržel, mu změnil život. Byl HIV pozitivní. Nikdy se necítil tak naprostým idiotem, jako tehdy, když se snažil vzpomenout si na všechna jména mladých koloušků. Štěstí, že měl diář, kam si zapisoval adresy. A na všechny tyto adresy přišel zvací dopis na krevní testy…
