Zatímco si roluji samodržící punčochy po stehnech směrem vzhůru, přemýšlím. Jak jsem se do takové situace vůbec dostala? Jsem spokojená? Jsem šťastná? Jistě ne. Ale ten vítězoslavný pocit, že další prasák, další grázl dostane, co mu patří, tedy spíš nedostane nic, ten za to stojí. Nejspíš. Zatímco vážu úzké saténové stuhy na podvazcích, vybavuji si, že takové jsem dříve nosívala zapletené ve vlasech. Tehdy to byl ještě symbol nevinnosti.

Byla jsem zrovna s kamarádkami na diskotéce a užívala si čerstvé dovršení dvacátých narozenin. Měla jsem radost ze života. Květovanou sukni, náušnice z pírek, hlavu plnou úzkých copánků. Na stole bylo spousta sklenic od koktejlů, barevné deštníčky, brčka, prázdné panáky. Kolik my jich vypily. Všimla jsem si, jak mě pozoruješ na parketu. Sečtělý, v obleku, vyzrálý a pěkně z povzdálí. Odchytl sis mě a pozval na drink. Jak jen jsi mě uhranul. Netušila jsem, zda máš zájem, ale tvé uhrančivé oči říkaly ANO. A mně se podlamovala kolena. Bohužel s každou rundou víc. A tak jsme se probudili u mne v posteli. A naše aférka začala.

Uběhly pouhé dva roky a střevíčky a dětinské sukně vystřídaly převážně černé koktejlky a vysoké lodičky. Další schůzka, další objednávka. S tímhle se scházím teprve tři týdny. Doufám, že to půjde bez sexu, ačkoliv je to spíš dětinská prosba do nebes. Večeře v luxusní restauraci, flirtování, koketování, pokoušení. Hladím ho bosou nohou pod stolem po té jeho – už se jedná o automatizaci. Hraji lehce opilou a olizuji své prsty smočené ve víně. Očividně mu začíná být trochu horko. Odcházíme už před devátou hodinou, chlapec se nemůže dočkat pokračování. Vášnivě ho políbím a mrknu směrem na fotografa. Důkazy jsou hotové. Ale často není potřeba je použít. Odejdou sami. A já jakožto dobře placená samaritánka si je mohu založit do sbírky. Zvrácené? No a! Některé ženy nejsou schopné si vybavit všechny muže, se kterými spaly, já to mám zdokumentované, ačkoliv u těch posledních je na pravém dolním rohu nakreslen červený křížek. Počítám s křížkem i u dnešního milovníka.

Pustila jsem hudbu a lehli jsme si na postel. Laškovně mu rozepínám košili a nechávám ramínka od podprsenky vykukovat zpod šatů. Nabídku dát si víno přijal. Přihodila jsem mu do sklenice prášek. Zatím vždy zabral a „Křižáci“ spolehlivě usnuli. Pak je jen stačilo svléci, zabalit se do peřin a ráno měli takové okno, že si ani nepamatovali, že k ničemu nedošlo. Pak už jen stačí ranní pusa a snídaně do postele a je můj. Dále jen lehce udržovat kontakt a za týden už volá jeho žena.

S tím, že máš ženu a malé dítě, ses mi svěřil až po dvou měsících našeho „vztahu“. Ty bastarde! A ještě jsi sliboval, jak ji opustíš. Ale rozvrátit rodinu s dítětem? To není můj styl. Nechala jsem tě. Vždyť jsi mi lhal! Tahal jsi mě za nos a já prostomyslná holčička ti to věřila. Za týden jsi i s kufry čekal v dešti u mých dveří. Opustil jsi ženu a malé dítě. A co manželský slib? Vždyť já na manželství věřila a tys mi takhle sebral ideály. Přesto jsem ti já – kráva – uvěřila a odpustila. Brzy sis našel jinou. Asi se ti, být opět volný, zalíbilo, ty hajzle! V té době se u mne v bytě objevil nejen boxovací pytel, ale také tvá exmanželka. Nepřišla ovšem se salvou nadávek, nýbrž s děkováním. Nechápu, jak na mne přišla. Omlouvala jsem se jí s tím, že jsem nic nevěděla. A ona začala děkovat, že jsem jí tebe zbavila. A tak jsem si začala budovat kariéru.

Dostávám tučnou odměnu a kreslím na něj v albu červený křížek. Nebýt toho účinného léku na spaní, možná bych se všemi těmi „Křižáky“ musela spát, oklepu se. Jistě s tím někdy skončím, ale takovýhle výdělečný meloušek není k zahození. O zákaznice nouzi nemám – ženské jsou drbny a mezi sebou se pochlubí, čímž mě vlastně doporučují. Na luxus jsem si už dost zvykla a můj fotograf je z odměn také velmi potěšen. Přece bych ho nepřipravila o jisté peníze! Dámám se má výplata navíc dosti vyplatí vzhledem k tomu, co od manžela ať už v dobrém, či zlém u soudu vytřepou. Nevěra je porušení manželského slibu. Ačkoliv měla jsem i jednu naivní husičku, které nedošlo, že mají předmanželskou smlouvu, chudinka. Na druhou stranu se objevila i menšina mužů, kteří se nedali. Buď jsem se jim nelíbila, nebo prostě nebyli idioti. A nebo – jak si opět naivně možná nalhávám – svou manželku milovali. Jediný kontakt, který jsme měli, byl ten oční.

Páteční večer – čeká mě další „klient“. S tímhle se scházím už měsíc. Ano, často se mi práce kříží. Ale nechat se nachytat nehodlám. Po kině a večeři jsme nezvykle zamířili k němu. Odvezl nás na celkem slušně vyhlížející chalupu. Vybavena prášky jsem žíznivě vyhlížela pití. Prý má jen vodku, ale to mi bylo fuk a v nestřeženém okamžiku už mu ve vodce šuměl malý bílý prášek. Odlákat pozornost od vodky, dokud pilulka úplně nezmizí, byla pro mne hračka. Pak už si jen pamatuju, jak sebou škube a padá k zemi. Ani mé volání 155 mu nepomohlo. Po příjezdu záchranářů a policie jsem slyšela jen něco o anafylaxi. Byla jsem parádně vyklepaná. Zvlášť, když se u mých dveří objevilo auto s majáčkem a byla jsem předvolaná, co víc – podezřelá. Stále jsem přemýšlela, zda jsem to mohla zavinit já. Zda ten prášek? Mohlo to být použitím vodky, tedy většího množství alkoholu? Tak moc jsem nechtěla s tímhle plešounem s knírem spát, že jsem na něco takového ani nepomyslela. Myšlenky na jeho hustý kartáč plazící se po mém nahém těle ve mně vyvolávaly naprostou agonii.

Soud se moc netáhl. Upřímně jsem ani nebyla – já přebornice – pořádně schopna lhát. Stopy po prášku mu v těle našli a vzhledem k tomu, že se jednalo o podání látky v nevědomosti oběti, zabásli mě. Přestože jsem se prášků zbavila, stopy po nich se našly v mé kabelce, což mě usvědčilo.

Inu můj poslední kšeft byl mistrovské dílo. Manželka se zbavila manžela, děti neměli, takže nárok na placení alimentů by stejně neměla a zdědila vše bez jakýchkoli škrtů za rozvodové řízení (maximálně tak za pohřeb). Já nyní můžu přemítat ve vězení nad svým dekadentním způsobem života a sepisovat své vzpomínky. A že mám na to vzpomínání hodně času…