Netuším, zda tento jev nazvat fóbií, či snad pouhou nesnášenlivostí, každopádně ve mně vidina růžového medvídka vzbouzí jisté emoce. Jak se ale někdo může bát růžových medvídků, ať už jsou to plyšáci, porcelánové postavičky, obrázky, či snad jen gumové bonbony? Já ano, a dokonce i dokážu určit přesnou minutu, kdy u mě tento jev nastal…

Máma mi vyprávěla, jak se s tátou dali dohromady. Prý byla ve městě tehdy pouť a ona bloudila po atrakcích – před sedmnácti lety. Zastavila se u střelnice. Jeden hezký mladík tam zkušeně sestřeloval špejle. Z osmi ran trefil sedm, čímž si vysloužil růžového plyšového medvídka. „Ten je pro Vás, slečno,“ daroval jej matce. Od té doby jsou spolu. Táta tuhle historku doplnil informací, že to jeho strýc – myslivec – ho učil střílet, takže možná i jemu vděčí za seznámení se svou nynější ženou.

Příběh jako z románu a já měla ten PITOMÝ nápad, že dám otci ke 40. narozeninám kromě tří poukázek na masáž od odborníka, jak hlásil zelený lístek s obrázkem, ještě malého, růžového medvídka. Nebyl plyšový, byl tvrdý – možná kovový, potažený růžovou slabou látkou, na dotek podobající se sametu. Otce i matku to dojalo – jistě si vzpomněli své seznámení. Házeli po sobě zamilované pohledy a přísahala bych, že se mamka i začervenala. Poté, co si táta všiml, že medvídek má zespoda nějaký uchytávák – nevím, zda papírek, po jehož stržení zmíněná část lepí, či snad něco jiného – se rozhodl vystavit jej do auta na palubní desku na místě spolujezdce do naší Fabie. Měla bych křičet „NEEE!“, však já byla potěšena, že můj dárek sklidil takový úspěch, že si získal čestné místo. V autě bylo útulno, sedačky zdobily příjemné potahy s trochou sametové vystýlky na místě pro hlavu. Stejná, bílá vystýlka byla i na palubní desce – nyní s malým, růžovým medvídkem. Táta jel jedno sobotní dopoledne se svým bratrem – mým strýcem – na oslavu jednoho kolegy, kterému se narodil syn. Domů se tatínek nevrátil.

Neproklínám počasí, že si s námi tak krutě zahrálo a nasněžilo noc z pátku na sobotu; led, kvůli němuž dostalo auto smyk, protože otec nestihl vyměnit letní gumy za zimní; alkohol, který táta na oslavě vypil a nemohl proto řídit; pás, který byl porouchaný zrovna v této situaci a nezamezil otci v úderu do hlavy. Proklínám sebe, ale nesnášet se za něco tak velkého – za smrt otce, hlavu rodiny – je veliké břímě, které shazuji na hlavu růžového medvídka, který byl darovanou smrtí. Na všechny růžové medvídky! Nebýt jeho, žil by. „Tupá rána do hlavy způsobila krvácení do mozku. Nebylo mu už možné pomoct,“ zněl doktorův lítostivý verdikt. „Záchranáři identifikovali předmět, který to způsobil.“ Doktor napřáhl pravici k malému, růžovému medvídkovi. Byl zčásti od krve. Ta slova mě bodala u srdce. Můj dárek způsobil otcovo úmrtí?

Uběhly tři měsíce. Vše se mi vrací. Vím, že celá záležitost je hrozná. Byla i na Mikuláše, natož na Vánoce, kdy k nám strejda přišel s obvázanou hlavou a lehkým otřesem mozku projevit už poněkolikáté soustrast. Ale teď – na Valentýna – je nejhorší. Matka postrádá milovaného muže, já otce a ke všemu… …jsou výlohy a výkladní skříně plné růžových medvídků.

Napsáno 10.2.2009 od 00:34 do 01:11 – Napadlo mě, zda lze napsat sloh – verzí povídky vážně, ať už to bude JAKÉKOLIV téma. Paradoxem mě napadl zrovna RŮŽOVÝ MEDVÍDEK. Jelikož jsem nemohla spát, napsala jsem to hned v noci 🙂