Jelikož jsem začala chodit na vejšku, stala jsem se i já součástí davu lidí, kteří v neděli večer s kufrem/báglem/taškou „dobrovolně“ vlézají do pojízdných plechovek, aby se mačkali s ostatními lidmi, popřípadě se strachovali, že budou vystupovat jako první a nepovede se jim otevřít dveře a bude to trapas . O čem mluvím? Samozřejmě o vlacích!

Zdroj: Známé hračky z TV v ČR: Mašinka Tomáš [Obrázek]. Dostupné z: <http://www.znamehracky.cz/cz-texty-22.html>

Poprvé jsem SAMA jela vlakem až v osmnácti letech. Dřív jsem jezdila maximálně se školou či táborem, kdy někdo zavelel, kdy se máme sebrat a vystoupit, takže se moje agónie objevila až v dospělosti. Tehdy jsem poprvé sama jela do nemocnice do Plzně (z Mariánských Lázní – tedy 3. stanice, cesta trvá rychlíkem necelou hodinku) – dopadlo to samozřejmě dobře, tedy alespoň výstup z vlaku. Nejdřív jsem nemohla najít, kterým podchodem na tramvaj, pak jsem skočila do tramvaje jedoucí opačným směrem a k tomu si samozřejmě ihned pohotově orazila jízdenku (takže jsem si pak musela kupovat jednu navíc).

Dalším „výletem“ byl Žatec – to už jsem musela v Plzni přestupovat. Samozřejmě jsem byla vyklepaná jak ratlík a k tomu jsem měla brýle zahrabané na dně batohu, takže jsem se radši ptala jiných cestujících, zda by mi přečetli a poradili, ze které koleje to na ten Žatec jede .

No a poslední větší výlet (a to jsem přestupovala dokonce 2x!) se konal do Německa za kamarádkou Eliškou do Bayreuthu. To jsem se v lámané němčině pro jistotu doptávala, zda tedy jedu dobře a kde mám vystoupit (přestože jsem počítala stanice) a zvládla jsem to ve zdraví.

A kupodivu jsem si i jízdu krásnou přírodou začala užívat – třeba do Žatce jsem tam jela podzimní přírodou, svítilo sluníčko, všude bylo žluto-červeno-hnědé listí a zpátky bylo vše pokryté sněhem (a to jsem tam byla jen víkend).

Momentálně jezdím dvakrát týdně do Plzně a zpět – přes školní rok na vejšku, přes léto tedy do práce. Do práce je to horší, neboť v neděli jedu večer tam, v pátek večer zpátky – do školy jsem jezdila v pondělí ráno do Plzně a ve čtvrtek odpoledne domů (když si někdo umí udělat rozvrh… ), případně v úterý tam a v pátek zpět. V létě navíc nemůžu používat svou průkazku studenta. Sice mám IN 25 %, ale v červnu jsem jezdila za 50 Kč, v červenci a srpnu za 83 Kč – to už se za ty dva měsíce prodraží.

Každopádně mám s jízdou vlakem pravidelnou zkušenost – sice jezdím maximálně dvě hodiny (osobák), ale člověk se musí vždy nějak zabavit – zde jsou mé rady, co provádět, když jste ve vlaku:

Když se máte něco učit, potřebujete vyřešit nějakou práci (a nepotřebujete k tomu internet – Pendolino je výjimka), či jen chcete vymyslet komu co pod stromeček, je jízda vlakem ten správný čas! Já se ve vlaku většinou snažila programovat (snažila je to důležité slovo ). Nemůžete na internet, nemůžete se jít radši ven opalovat a volání či smskování vám často zatrhne tunel, takže konec prokrastinace – hurá do vlaku!

Přes týden ve škole, o víkendu jsem se snažila prožít plnohodnotné dny s přítelem a jak už to tak bývá, když potřebuji víc času, zkrouhnu spánek. Takže není nad to si nastavit budík tak 10 minut před časem dojezdu do sve stanice a dát si pořádného šlofíka.

Vhodnou situací se také stala jízda z Prahy do Mariánek asi ve 4 hodiny ráno po koncertu 30 Seconds To Mars na Prague City Festivalu.

Popřípadě luštěníčko. Nikomu asi nemusím vysvětlovat, že čtení knihy, koukání na film či luštění křížovky se do vlaku hodí. U filmu ale buďme slušní a mějme sluchátka, ať někomu třeba to počteníčko nekazíme. Krom toho je fajn si cestu zkrátit také hudbou nebo nějakou hrou, ať už na mobilu, počítači či stolní na cesty (super tip: Čarovný les na cesty). I tehdy bychom měli mít ohled a sluchátka.

Když jsme s přítelem jeli vlakem do Teplic, přisedli k nám do kupé 4 mladí kluci (15-17 let?). Každý z nich si po chvíli vytáhnul mobil, možná si snad i chatovali spolu. Až jsem si s tou knihou připadala trapně .

Zvlášť pokud je vás více, je super se zabavit nějakou hrou. Jasně, že Monopoly si v kupíčku asi jen tak nevytáhnete, ale můžete si zahrát něco vhodnějšího – třeba čelovku, nebo nějakou karetní hru, např. Milostný dopis, případně některou z Černých historek.

Když už vedle někoho sedíte, proč si s ním nepopovídat? Já takhle pár lidí poznala. Nějaké starší paní a pak pár teenagerů nebo lidí, kteří studují také na ZČU. BFF z nás sice asi nebudou, ale je fajn si zpříjemnit dlouhou cestu, zvlášť když nemáte roupama coby a spát se vám nechce. Navíc spolužačka Janča takhle poznala asi 2 programátory, vyměnila si s nimi FB a díky tomu byl pro nás obě prvák snazší .

No a proč ne? Proč nevyužít toho, že zas jednou neřídíte? Pokud nebudete nikoho otravovat, nebudete dělat bordel a nezapomenete ve své stanici vystoupit (jako mí kamarádi), není proč si neužít pár pěnových. Zvlášť když je venku 35°C a musíte tedy dodržovat pitný režim .

Tak to alespoň dělala děcka jedoucí na školní výlety. Těch skupinek jsem potkala spoustu a to samozřejmě převážně na konci května a začátku června, tedy o mém zkouškovém, když jsem se snažila o 1) či 2).

Když jsem dřív pletla na zakázky náramky, staly se cesty do Plzně do nemocnice (ačkoliv jich nebylo tolik) skvělou šancí pro pletení. Tedy ještě lepší byly nudné hodiny ve škole, ale to sem nepatří.

Nebo zkuste psát, třeba blog! No kde si myslíte, že jsem napsala tento článek ?