Co byste dělali, mít tu schopnost cestovat časem? Že by to byla fakt bomba? To jsem si také říkala… Ale vše má rub i líc…

Pondělí 23. listopadu 2015, 22:47. Cestu domů ze cvičení si nevybrala nejlépe, ale když půjde podchodem, zkrátí si ji minimálně o čtvrt hodiny, což je účel. Podchodem chodila poměrně často, ale nikdy ne takhle pozdě a zvlášť v listopadu, kdy se stmívá už po páté hodině. Venku ale byla zima a dívka nechtěla nastydnout, takže si po cvičení a chvilce v posilovně dala sprchu a poctivě si vysušila vlasy. Nestihla kvůli tomu dřívější tramvaj, takže musela čtvrt hodiny čekat v tom mrazu na další. Ještě, že ráno nemusí vstávat brzy. U vstupu do podchodu notně přidala do kroku, chtěla z tohohle děsivého místa vypadnout co nejdříve. Přepnula písničku na mobilu na rychlejší a veselejší – se svými přáteli v uších se bát nemusí. Už je za půlkou. Ví to, protože míjí to špatně osvětlené graffiti, které už tolikrát viděla. Tu se na stěně podchodu po její levici přidal k tomu jejímu další stín. Dívka se lekla a otočila. Možná i vykřikla, ale jediné, co slyšela, byl taneční rytmus ze sluchátek. Starší, neupravený, vousatý muž ji držel za límec kabátu a snažil se ji povalit na zem. Bouchl ji do břicha, až se musela předklonit, načež jí podrazil nohy. Jack vypadl z mobilu a visel jí volně na prsou. Teď už věděla, že křičí o pomoc, ale nikdo ji neslyší. Muž jí zacpal pusu a ona ho instinktivně kousla. V chabém světle lampy viděla, jak zkřivil tvář bolestí. Kopl ji do břicha a udeřil do obličeje. Na jazyku ucítila kovovou chuť své vlastní krve. Snažila se zvednout na nohy, ale neposlouchaly ji. Panika ochromila celé její tělo, takže vlastně i ten křik, který se jí dral z hrdla, bylo jen podivné skřípění a chrčení. Její nepřítel se jí nyní snažil sundat kalhoty. „On mě znásilní?“ ptala se s hrůzou sama sebe, ale najednou jakoby vše mávnutím kouzelného proutku zmizelo…

Byla jsem znovu sedmiletá. Tehdy to bylo poprvé, co se mi to stalo a rozhodně mě to zachránilo od znásilnění. Neubránila bych se, a určitě by nikdo nepřišel. V první chvíli jsem nevěděla, co se to děje. Seděla jsem u jídelního stolu a máma se mě ptala, jestli si dám kakao, nebo čaj. Tehdy ještě žila. Bez přemýšlení jsem ji objala a neudržela jsem slzy. „Zlatíčko, co se děje?“ vyděsila se maminka. „Ale nic. Nic, mami. Jen tě mám hrozně ráda'“ „Já tebe taky, Ajuško moje,“ objala mě, prst ještě od marmelády. Byl to všechno snad jen sen? Ale jak by se vám mohlo ve snu zdát více než 10 let života? Podívala jsem se na levé zápěstí. Chyběla jizva od toho pádu i náramek od nejlepší kamarádky Máji. Seděla jsem jako zhypnotizovaná a mamka musela otázku ještě dvakrát zopakovat, až mě konečně chytila za rameno. „Alenko, tak co si dáš k tomu pití?“

Ve škole jsem seděla jako přikovaná a snažila se dát dohromady. V šatně, co vypadala jako klec, jsem potkala spolužáky, které jsem neviděla spoustu let. U některých jsem měla problém si vzpomenout na jméno. Klára mi začala vyprávět, že byla s rodiči o víkendu na nějaké pouti a táta jí tam vystřelil velkého plyšového medvěda a mámě zase růži. Prý tam měli řetízkáče a strašidelný dům a také velký kovový výtah, který se s lidmi houpal, ale ten prý nevyzkoušela, neboť je na to podle rodičů příliš malá. Chvíli jsem nevěděla, které bačkůrky jsou moje, ale pak mi padly do oka modré se slunečnicemi a došlo mi, že to jsou ony. Klárka mě po přezutí chytla za ruku a odtáhla do třídy, za což jsem jí byla vděčná, protože bych ji sama nejspíš nenašla.

Roh tabule mi poradil, že je 10. září, takže jsem si mohla dát do souvislosti alespoň dnešní datum, ačkoliv jsem opravdu netušila, co je za den a vlastně jsem si nebyla jistá ani tím rokem. Nějak jsem tušila, že je mi sedm, takže musí být rok 2001. Popadla jsem blok a začala si psát důležité mezníky svého života.

U posledního bodu jsem se musela zachichotat. Vyrazili jsme tehdy s Romanem do kina na film Atlas mraků, který měl na konci listopadu v České republice premiéru. Bohužel byla páska nějakým způsobem poškozená, takže se nehrálo a vrátili nám peníze. Venku byl pořádný slejvák, takže jsme zamířili ke mně domů. Táta měl být na nějaké obchodní večeři (ačkoliv já tušila, že to bude rande, protože se už pár dní choval prapodivně a podezřele a když jsem se ho zeptala, s kým jde, nebyl ani schopen rychle odpovědět), takže byl byt volný. Uvařila jsem Romčovi i sobě teplý čaj a přesunuli jsme se z kuchyně na gauč, což je vlastně jen pár kroků, protože máme 3kk. Začali jsme se líbat a mazlit, když v tom jsme uslyšeli pobíhání a když jsme se oba na gauči narovnali, uviděli jsme tátu jen v trenkách, jak hledá něco v šuplíku. Vítězoslavně našel vývrtku, a když se otočil, spatřil naše nechápavé obličeje, což mu úsměv z tváře smylo. Nakonec jsme se v tom obýváku sešli ve čtyřech. Já tátovi představila Romana a on mně zase Lídu.

„Ájo, čemu se tam směješ? Vím, že je teprve druhý týden školy a ještě ke všemu pondělí, ale musíš se naučit sčítat. Podívej, když mám 8 jablíček a přidám k nim tři, kolik jich budu mít?“ ptala se mě vlídně naše učitelka, paní Růžičková. Měla, tedy vlastně mám, ji moc ráda. V tu chvíli jsem byla nejspíš tak trochu pořád zasněná, takže jsem jen utrousila, že to už dávno umím. Bylo to dost nevychované, paní Růžičková se na mě stále udiveně dívala a děti skoro až s odporem, jakože co jsem si to k naší milované „paníčelce“ dovolila. Tedy až na toho kluka vzadu, na jehož jméno jsem si nemohla vzpomenout, protože jsme se nikdy moc nebavili. Byl to takový raubíř a pamatuji si, že mě celý nižší stupeň základky iritoval tím, že pořád prováděl samé lumpárny a neučil se, takže se mu paní Růžičková dost věnovala. Ten na mě teď koukal skoro až s obdivem. Poznámku, že umím i integrovat, jsem si naštěstí nechala pro sebe, takže mě paní učitelka jen počastovala komentářem, že se to ale musí naučit i ti, co to ještě neumí, tak je nemám rušit od soustředění, které je na to potřeba. Vlastně jsem byla tak trochu naštvaná, protože jestli tu někdo někoho rušil, tak ona mě. Teď jsem ztratila nit. V tu chvíli jsem uslyšela známé „S-s“ a na lavici mi od Kláry přistál malý papírek. Stálo na něm „Co je tak ftipnýho?“ úhledným psacím písmem, které už já ani neumím. Musela jsem se usmát. Nádherné vzpomínky se mi teď však staly realitou.

Poté, co do mě celý den někdo hučel, že jsem „nějaká divná“ (jak mám být sakra sedmiletá, když je mi skoro dvaadvacet?), jsme s rodiči konečně seděli u zpráv. U těch se mě alespoň nebudou pořád na něco vyptávat, spíš mě naopak většinou tišili, aby se mohli dívat. Táta to za pár let napraví tím, že v Německu koupí DVD rekordér a přibližně rok na to maminka umře (aniž by to mělo nějakou spojitost, samozřejmě). Nemohla bych s tím něco dělat? Možná bych ji měla dokopat k tomu, aby šla na testy dříve. Je přece pravda, že ten mamograf pořád oddalovala a kvůli tomu se to postupně zhoršovalo. Bohužel si už ani nevzpomenu, kdy to u ní propuklo. Jen vím, že to bylo poprvé, co jsem tátu viděla brečet. Jenže co když to tak není? Co když to byl doopravdy jen sen. Divný, hodně detailní sen. Nebo nějaká předpověď? Jenže které sedmileté dívce by se zdálo o sexu, smrti matky a integrování? A v tu chvíli mi to došlo. Mamka má vedle televize na parapetu kalendář. Je pondělí, 10. září 2001. WTC – World Trade Center. To má být přeci zítra! Ani nevím, v kolik hodin! Ani nevím, zda už v USA není zítra! Sakra, neměla bych to někomu říct? Ale kdo by tak věřil sedmileté holce? Sama bych si nevěřila. A těžko s tím můžu něco udělat, když se to stane na druhé straně planety už za pár hodin. „Zítra se stane něco moc zlého,“ procedila jsem skrz zuby, aniž bych se na rodiče podívala. Dál jsem upírala zrak na poblikávající obrazovku. Taťka ani nehnul brvou. To se mu stává vždy, když visí na televizi. „Co zlého, zlatíčko?“ vyděsila se maminka. Říct, či neříct… toť otázka. „World Trade Center napadnou teroristé a zemře mnoho lidí.“ Detaily o konspiračních teoriích jsem si pro jistotu nechala pro sebe. V tu chvíli mamka vyskočila z gauče a drcla do taťky. „Slyšels to?“ „Jo, jo, ten Zeman je fakt debil. Ožralej premiér.“ A to ani neví, že jednou bude prezident. Mamka vypnula televizi, čímž si konečně zasloužila tátovu pozornost. „Alenko, mohla bys to tatínkovi zopakovat?“ Taťka byl evidentně naštvaný, že nemůže koukat na zprávy, ale při pohledu na mě nasadil ten svůj sladký výraz, který měl vždy, když hovořil se svou princezničkou. Za chvilku přijdu do puberty a brzy ho opustí. „Tak povídej, prtě,“ usmál se na mě povzbudivě. „Já už musím jít spát,“ odvětila jsem, sesunula se z gauče (zvláštní pocit, když najednou z ničeho nic nohama nedosáhnete při sezení na zem) a odběhla do svého pokoje, který se stejně jako celý svět kolem mě přes noc zvětšil. Věřím, že táta jen pokrčil rameny, sebral ovladač a opět pustil televizi, protože byla ve vteřině slyšet.

Spát jsem pochopitelně nešla. Nebylo ani 8 hodin. Jenže co dělat, když jsou kolem vás samé hračky, knížky s pohádkami, puzzle s krtečkem s maximálně 70 dílky a pastelky. Nemám mobil, Facebook ještě neexistuje, vlastně nemáme ani internet. Dokonce mě rodiče ani nepouští na počítač, na kterém stejně nejde prakticky nic dělat. Vytáhla jsem z aktovky papír se svými životními milníky, ale copak si člověk může pamatovat každý detail? Natožpak data. A že já mám na data paměť, akorát ty roky člověk musí trochu dotipovat. Došlo mi, že vše je ztracené. Můj vztah s Romanem, tři roky, co jsem se trápila na vejšce, dokonce i thrillerový román, který jsem měla rozepsaný. Všechno! A i když to mám teď vše čerstvě v hlavě, nezmůžu s tím nic. S tím románem bych možná mohla, ale psát 200 stránek znovu a navíc v ruce, to se mi vážně nechce. Jsem dospělý v těle dítěte. Dětské radosti už nejsou pro mě, a věci, co mě baví, dělat nemohu. Ještě nemám v pokoji dokonce ani ten klavír, abych si zahrála (ukecala jsem na něj rodiče, tuším, v devíti letech). Nakonec mě zachránilo rádio a má CD s pohádkami a Hurvínkem. Alespoň nějaká dětská aktivita mě ještě baví.

Ráno jsem vstala v půl 7, což je obvykle první čas, ve který mi zvoní budík. Ten zaklapnu a spím až do sedmi. Pak pochopitelně nestíhám. Luxus mobilu s budíkem, nebo alespoň toho budíku, však v pokoji nemám, takže jsem se oblékla a šla si do kuchyně udělat kafe. Za pár minut přišla i mamka, celá vyděšená z toho, co to piju.

To byla má první zkušenost s cestováním v čase. Další přišly až později, naštěstí nebyly tolik let zpět. Jak se ukázalo, mohu to ovládat, ale bohužel se pouze vracím, takže ty minuty, hodiny, dny, měsíce či roky, musím prožívat znovu, ale pochopitelně si je mohu trochu uzpůsobit. Maminka neumřela. Prošla si tvrdou léčbou a chemoterapií, ale je tu nyní s námi, čemuž rozhodně vděčím své schopnosti. Ale je pravda, že mi přijde (a pravděpodobně to není jen pocit), že se mě máma tak trochu bojí. A to i přesto, že se snažím dávat si bacha na pusu. Já se už několikrát zařekla, že už nikdy cestovat časem nebudu, ale je to prostě silnější, než já. A někdy se vracím, aniž bych chtěla, to třeba, když se opiju, nebo zažiju nějaký adrenalin. Existuje několik mých paralelních životů, ale existují jen a pouze v mé hlavě. Možná si říkáte, sakra, to je klikařka, ale cestování časem má spoustu nevýhod.

Tak třeba lhaní. Začínám mít problém pamatovat si, jak se vlastně daná událost doopravdy stala, kdo mi co řekl a neřekl a co tedy mám, či nemám vědět. Vypadám pak přinejmenším jako lhářka, přinejhorším jako stalker, protože Mája mi přeci to a to neřekla a neřekla to nikomu, tak jakto, že to vím?

Všichni dozajista vidí výhodu v tom, že mohou změnit svou budoucnost. Ale abyste mohli změnit svou budoucnost, musíte vědět, CO přesně změnit, který svůj krok. Lépe řečeno si musíte pamatovat. A pamatovat si tyto informace znamená pamatovat si rovněž i jiné informace, takže prostě mentálně nemůžete být dítětem. S tím souvisí přetvařování. Jak se má člověk tvářit na plastovou troubu na hraní, která má dokonce i svítící žárovku, když umím DOOPRAVDY péct a vařit? Samé přetvářky, táta si toho nevšímá, ale mamka byla několikrát jen kousek od toho, aby mě vzala k dětské psycholožce. Vlastně mi to několikrát nabídla, dvakrát jsem tam i byla, přičemž jsem se jednou chovala jako poslušná osmiletá dcera a podruhé jsem psycholožce o svém cestování časem pověděla. Ani jeden výsledek mi nepřipadal uspokojivý, takže jsem se nakonec vrátila tam, kde mamku nějaká psycholožka ani nenapadla. Přitom si pamatuji, jak krásný vztah jsem s mamkou měla, jak nádherné to bylo dětství, a teď jsem o něj maminku vlastně připravila. Snažila jsem se to napravit tím, že jsem se rodiče pokoušela přimět k tomu, aby mi pořídili sourozence, ale stálo mě to dvakrát tři měsíce, protože mamka v obou případech samovolně potratila, a dál už jsem nikoho nechtěla trápit.

Do dětství jsem se od té doby již dobrovolně nevracela. Je prostě doopravdy těžké být dítětem, když jste mnohem starší a máte za sebou věci, které někteří ani nikdy nezažijí. Přitom by se spousta z nás ráda vrátila do dětských let, kdy nebylo potřeba s sebou nosit kabelku s peněženkou s penězi a doklady, či mobil. Kdy nebyl žádný internet a hry jsme hráli s dětmi ve stejné místnosti, nikoliv s těmi samými kamarády, ale každý byl při tom ve svém pokoji. Kdy se řeklo „po obědě tě vyzvednu“ a nebyli jsme tolik vázáni časem. Kdy jsme cítili upřímnou dětskou radost… Jenže teď bylo vše jinak. Bylo opravdu nehorázně těžké se zabavit, když vše prožíváte znovu a znovu. Chtěla jsem vracení časem studovat alespoň skrze filmy a knihy, ale filmy jako Ztracený v čase, Nezvratný osud či Osudový dotek v té době ani neexistovaly, natož, abych si je stáhla na uloz.to, které vzniklo v roce 2007. A zkuste si znovu a znovu procházet například diktáty, učením vyjmenovaných slov a další látkou, kterou jste nesnášeli již v prvním dětství, natož, když toto je již páté. Nehledě na to, že to já jsem tu ta, kdo by mohl někoho učit. Přišla jsem i o kamarády, ale vlastně mi to zas tak nevadilo, protože mě vážně unavovalo dávat si pořád pozor na jazyk. A holky, se kterými bych si mohla rozumět a bavit se, by se nejspíš s dívkou o 9 let mladší nebavily, ničilo by jim to image. S kým jsem si hodně rozuměla, byla babička. Byla hodně senilní, takže si pořádně nepamatovala můj věk a mé vyjadřování jí nejspíš připadalo normální. Hlavně si toho opravdu moc nepamatovala, takže jsem jí mohla o všem říct. Ale opravdu je to zvláštní. Z extroverta jsem se změnila na introverta, z cholerika na flegmatika – jak by mi také mohlo na něčem hodně záležet, když se v případě nezdaru mohu vrátit a pokus opakovat?

Zamyslete se nad tím, co byste dělali, kdybyste se mohli vracet v čase. Samozřejmě, že jsem zkoušela loterii, ale vyhrávala jsem jen menší částky a nesměla jsem o tom nikomu říct! Vsugerovat mamce správná čísla, když je proti hazardu, byl nadlidský výkon. U táty to šlo hladce, ale ty důsledky výhry v loterii za to prostě doopravdy nestály. Když jsem se tedy rozhodla vyhrávat menší částky, rodičům jsme je dát nemohla, když jsem si za ně něco koupila, tak mě mamka začala podezřívat, že kradu, no a když jsem je dávala na dobré účely, tak to skončilo opět nařknutím z krádeže ženou, která tu charitu vedla, případně pronásledováním bezdomovců, kterým se mé peníze až příliš zalíbily. Samozřejmě „se mi stalo“, že jsem v mládí založila velkou vynášející firmu. Ale peníze a sláva, to doopravdy není všechno…

Opravit si test, který se vám nepovedl, to je dozajista také cesta, kterou byste se ubrali a ani já se jí nevyhnula. Ale při vracení časem nemáte nic. Žádné výsledky. Takže jsem nejprve musela test podělat, počkat si na hodnocení, poté si zjistit správné výsledky a ty se našprtat nazpaměť, a teprve poté se vrátit a zapamatované údaje si rychle někam napsat. V tomto procesu však nemohly chybět ani různé semestrální práce a další věci, které jsem tím musela dělat znova a znova! A zkuste si takhle psát třeba 3x semestrální práci o 35 stránkách z nudného předmětu! Znova jsem se po x prožitých letech (ačkoliv kalendářně mi bylo „pouhých“ 5 let) rozhodla napsat svou knihu. Psala jsem ji potají a uschovala ji ve svých hračkách a u babičky ve staré obdélníkové plechovce na kostkový cukr. Tehdy to byl nejmladší věk, do kterého jsem se, byť nedobrovolně – už nikdy nebudu pít vodku! – vrátila, a tudíž se mi to jevilo jako nejideálnější okolnosti. Věkově pětiletá, mentálně dvaceti pětiletá, ale prožila jsem tak minimálně devadesát let.

Nezávazný sex, nebo drogy bych bez své schopnosti asi taky nikdy nevyzkoušela. Řekněme jen, že to také nemělo úplně nejlepší alternativní konec. Co si s sebou však ponesu do konce života je, když jsem se rozhodla, že někoho zkusím zabít. V devatenácti (ačkoliv mi tehdy mohlo být tak 105) mě tahle holka na střední fakt nehorázně iritovala, a to jen proto, že jsem začala chodit s jejím bývalým přítelem. Stalking, šikana i kyberšikana – to na mě zkusila. A tak jsem se rozhodla pomstít.

Když čepel nože v mé ruce projela jejími zády, jakoby to bylo máslo, měla jsem šílený strach, že má schopnost zmizí, a já si půjdu sednout do vězení. To se však nestalo, protože pravděpodobně adrenalin uvedl vše do pohybu a já se vrátila o rok a půl v čase. Nejhorší na tom bylo to, že se mi to líbilo! Ten pocit moci a jejího strachu byl až příliš opojný. A potkávat svou „oběť“ na školním dvoře nebylo nic příjemného, takže jsem změnila školu. A tam jsem potkala Zdeňka…

Zdeněk byl muž mých snů. S ním jsem prožila nádherných 10 let, stihli jsme se vzít a mít malého Tomáška. Narození Tomáška ve mně všechno změnilo. Nechtěla jsem o to krásné miminko přijít, nemohla jsem se ho nabažit, takže jsem se svým cestováním v čase konečně skončila, a to i přesto, že mámě opět diagnostikovali rakovinu. Drobná neštěstí a přešlapy, které jsem dříve řešila „kouzlem“, jsem si po několika letech poprvé prožívala se všemi důsledky. Tomášek rostl jako z vody a mně bylo poprvé za můj život 35 let. Myslela jsem si, že budu konečně normálně žít, ale nestalo se. Od Zdendy jsem totiž k těmto narozeninám dostala skok padákem s instruktorem. Prý, abych konečně zažila také nějaké to vzrůšo, kterému se pořád vyhýbám. Ačkoliv jsem seskok oddalovala, jak jen to šlo, pod hrozbou propadnutí drahého voucheru jsem se nakonec nechala k adrenalinovému zážitku přemluvit. A tehdy vše zmizelo a bylo mi znovu 15. Ačkoliv jsem věděla, že se ještě nenarodilo, jakoby mi zemřelo milované dítě. Věděla jsem, že mám času, kolik chci. Že stačí jen přežít těch pár let. Že se k těm osmi, které už umím, mohu naučit nový jazyk. Ale byla jsem nešťastná. Bez Zdendy, bez Tomáška… Tomášek už navíc nebude nikdy takový, jaký byl. Může se narodit postižený, může se narodit jako dívka, a i kdyby ne, zaručeně se nám nepodaří s klukem, který ještě ani neví, že existuju, počít ve stejný den, jako před lety. Přiznávám, že jsem začala šílet. Přiznávám, že jsem Zdendu po těch pár letech tlačila do dítěte příliš rychle. Tehdy mi dal kopačky, což jsem „vyřešila“ nevěrou a vrácením v čase. Ale ačkoliv jsem v té chvíli vlastně byla nezadaná, ačkoliv jsem vrátila čas, takže se žádná nevěra nikdy neudála… Nemohla jsem. Nemohla jsem se tomu milujícímu Zdeňkovi podívat do očí.

Možná, že až se s tím vším za pár let srovnám, budu se moci vrátit a dát náš vztah zase dohromady. A to i přesto, že jsem zatím svědkem toho, jak si můj milovaný partner buduje rodinu s jinou. Ale jednou se nad to jistě povznesu. Času mám, koneckonců, kolik jen chci…