Výstup na Montaña del Confital

✔ vyšplhat na horu
✔ mít výhled na celé Las Palmas
✔ podívat se na jeskyně, kde dřív žili lidé
✔ porušit zákon
✔ vidět horské kočky
✔ skočit do náruče cizímu Němci

Paseo de Las Canteras, tedy promenáda u pláže Playa de Las Canteras, bývá často narvané, a to jak místními, tak turisty. Zvlášť o víkendu je zde hlava na hlavě. Paseo je dlouhé přes 3 km, na jednom jeho konci naleznete Auditorio Alfredo Kraus společně s nákupním centrem Las Arenas, na druhém La Puntilla, kde jsou převážně restaurace a na této části pláže naleznete sítě pro různé sportovní aktivity. Pokud nebudete líní, můžete se projít ještě kousek dál směrem na sever (do kopce od La Puntilla), půjdete kolem mé oblíbené restaurace Amigo Camilo, kde mají levné ryby a plody moře, a dojdete kolem mořského příboje až k Playa del Confital.

Zde je příjemná cesta tvořená dřevěným chodníkem, potkáte tu spoustu pejskařů, malá část je určena i pro skejťáky, ale lze zde i posedět na pláži. My byli svědky i několika fotoshootingů. Cesta se táhne kolem pobřeží, které je ohraničeno skalami. Naleznete zde hned několik cestiček směrem k vrcholu Montaña del Confital, ale většina je poměrně strmých. Na tomto kopci není moc rostlin – jsou zde převážně kameny a kaktusy. Směrem na sever objevíte odlehlou, nicméně velice pěknou část města, společně s fotbalovým hřištěm Campo de futbol Las Coloradas. Na samém vrcholu pak nalezneme kříž, ale přiznávám, že neznám jeho původ.

Montaña del Confital je známá především díky dochovaným jeskyním, které jsou staré více než 500 let. V té době zde žili lidé ve vesnici tvořené právě jeskyněmi a nyní je tato oblast archeologickou památkou. Ve městě Antenara v centru ostrova někteří místní v jeskyních stále žijí a dokonce jsou zde i dva hostely (Acusa Seca Cave House, El Warung Cave Hostel), kde si přespání v jeskyni můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Nečekejte však žádnou speluňku podobnou hladomorně – zdi jeskyně jsou vymalované a je sem zavedená voda i elektřina.

My se na jeskyně, navzdory zákazu, šli podívat pěkně zblízka a cestou jsme potkali „horské“ kočky. Vlastně se jedná o obyčejné kočky domácí, kterým místní nosí žrádlo a vodu. Kočky byly dost bojácné, takže se nenechaly pohladit. Nicméně jsem se díky těmto šelmičkám dozvěděla zajímavou věc. Typickému „čičiči“ se Simone smál a místo toho začal na kočky mlaskat (jako když voláme na psa). A mají to takto nejen v Itálii, ale i ve Španělsku. Naopak naše „mlaskání“ na psy jim přijde vtipné a spíše se využívá nejen na kočky, ale i jako výraz obdivu (místo hvízdání, a to jak na ženy, tak na muže) a toto sloveso má svůj vlastní název – piropear.

Poté jsme začali pomalu sestupovat na jihovýchodní straně hory. Cesta však zčistajasna zmizela, takže jsme měli tři možnosti – seskočit zhruba 2,5 metru na kameny, či se vrátit a najít jinou cestu. Vybrali jsme si třetí – sejít po strmé prašné cestičce, kde bychom poté seskočili 2,5 metru na chodník. Ani jednomu se nám do toho nechtělo, ale na chodníku si nás všiml nějaký Němec (asi jsme vypadali skutečně bezradně), který mě povzbudil a dole chytil.