Cca před měsícem jsem sem přidávala recenzi na nový film Divergence (Divergent) a vzhledem k tomu, že navazující díly jsou ve filmovém zpracování v nedohlednu, přečetla jsem si celou trilogii, kterou napsala Veronica Roth – Divergence (Divergent), Insurgent (Rezistence) a Allegiant (Aliance).
O čem jednotlivé knížky jsou, popisovat nebudu, neboť na sebe navazují a prozrazením děje druhého a třetího dílu bych zároveň prozradila i konec dílu předchozího. Jemný náznak ale zanechat mohu a to hlavně o počátku trilogie, o knize Divergent.
Zdroj: Rebloggy Beta Homepage: books divergent dystopian Veronica Roth insurgent yalit Allegiant gotta read them all divergentofficial [Foto]. Dostupné z: <http://rebloggy.com/post/books-divergent-dystopian-veronica-roth-insurgent-yalit-allegiant-gotta-read-the/73980185389>
V prvé řadě si hlavní hrdinku Beatrice (Tris) Priorovou představuji podle knihy jinak, než jak ji vidí reřisér – coby Shailene Woodleyovou. Tris podle spisovatelky nemá být nijak moc hezká, má být mrňavá (což Shailene se svými 173 cm rozhodně nesplňuje), vyhublá, plochá a mít mezeru mezi předními zuby. Má mít ale trochu „bambulkovitý nos“ a krásné velké oči – to by sedlo. To mě ale na rozdílech filmu a knihy tolik nezarazilo. Samozřejmě, že některé pasáže jsou jinak, ale co mi chybí, jsou klíčové postavy, které se promítají i do dalších dílů (třeba až do Aliance), ale ve filmu byly zmíněny matně, ne-li vůbec. Uvidíme, jak se bude zfilmovaný příběh vyvíjet dál, mám osobní tip ohledně zakončení posledního dílu, resp. rozdílu mezi koncem knihy a filmu, ale to si zatím nechám pro sebe – uvidíme, jaký názor budou mít scénáristé.
Tris v knize Divergent je jinak stejná jako ve filmu. Zato Tobias/Čtyřka ve mně střídá pocity sympatie a nenávisti. Prostě se občas chová jak debil, ale spisovatelka si to samozřejmě umí odůvodnit. Kamarád Štěpán film okomentoval dobře – opravdu je to místy slaďárna a v knize se útržky s touto tématikou samozřejmě násobí. Přece jen je psaná ICH formou a nahlédnout do myšlenek šestnáctileté dívky, která se na kluka nikdy nesměla ani podívat a teď o ni stojí pohledný instruktor, není pro nátury, které by se radši nechaly ostříhat od sekačky, než přihlížet veřejnému projevu citů.
V druhém díle se Tris vrhá do jedné sebevražedné mise za druhou, což je od ní pěkně sobecké. Prakticky jsem nechápala, co to sakra vyvádí a zda Tobiase vůbec miluje, když dělá takovéhle kraviny. Situace je mnohem vyhrocenější a nebezpečnější než v díle prvním. Hlavně mi taková změna osobnosti oproti „Škrobovi“ z Odevzdanosti nesedí. Jak je možné, že dívka, která se dřív bála podívat do zrcadla, najednou neváhá dát pěstí komukoliv, jen proto, že je naštvaná? A i přes tuto vlastnost najednou dospěje a chce se obětovat pro ostatní?
V díle Aliance se děj odehrávání zásadně změní. Na povrch totiž vypluje informace, kterou nelze ignorovat a tak se Tris a hrstka jejích přátel (i nepřátel), která ještě nestihla umřít, vrhne do dalšího dobrodružství, jehož nebezpečnost tkví hlavně v neznámu. Celý děj, i místo, kde se odehrává je pochmurný a bere naději. Navzdory tomu, že byla třetí kniha nejkratší, četla jsem ji asi nejdéle, do čtení jsem se totiž musela „nutit“ a přirozený pohon ke čtení nebylo ani tak napětí, jak kniha dopadne, jako spíš pocit „už ať to skončí“. Přitom je téma zajímavé a vysvětluje mnohé z předchozích knih. Ve vyprávění se zde tentokrát Tris střídá s Tobiasem, což má své opodstatnění, ale mně to upřímně pilo krev. Hlavně to je asi tím, že nevidím velký rozdíl v myšlení těch dvou, přestože jsou to úplně rozdílné osobnosti – jakoby to Veronica Roth odflákla.
Ačkoliv se teď cítím trochu rozpolceně, musím uznat, že čtení tří dílů ve mně zažehlo smíšené pocity, které se střídaly jak nálady těhulky a u posledního dílu jsem dokonce i brečela. Jsem holt cíťa a kdo mě zná, ten to ví. Brečela jsem i přesto, že bych tu určitou pasáž knihy napsala stejně, přestože jsem si snad i přála, aby to tak „dopadlo“ a očekávala jsem to. A myslím, že vyvolat pocity a vtáhnout nás do děje, být naštvaný na hlavní hrdiny za jejich chování i na spisovatele za nemilosrdné události, které jim seslal – to je hlavním cílem dobrodružných knih. A to dle mého Veronica Roth splnila na jedničku.
! Ale samozřejmě i zde můžete aplikovat trochu taktiky, popřípadě štěstí. Musíte se umět rychle rozhodnout, jaké hodnoty chcete na kostkách naházet a poočku sledovat, jak si vede ten, který vás chce zastavit a případně se smířit třeba „jen“ s jednou trojicí.
.
.
). Co je naprosto super je to, že jedna hra zabere tak 5 minut, záleží na tom, jak rychlé máte oči a pusu 
