Představte si, že by vám někdo unesl dítě, aniž by zanechal jedinou stopu, která by vás mohla k nalezení vašeho ztraceného miminka navést. A co teprve, když jste i po patnácti letech v centru hledáčku fotografů a novinářů, kteří na vás nenechají nit suchou a podezřívají vás z vraždy vlastní ratolesti! Přesně to se stane Caroline, hlavní hrdince knihy Zmizení Samanthy Shipleyové od spisovatelky Joy Fielding, od které jsem četla také knihy Panenka, Dobré úmysly, Teď Neplač či Jane utíká, která patří do mých top 5 nejoblíbenějších knih. A i tato kniha přináší skvělé počtení.

Zdroj: Databáze knih: Zmizení Samanthy Shipleyové – Joy Fielding [online]. In: . [cit. 2017-05-02]. Dostupné z: <http://www.databazeknih.cz/knihy/zmizeni-samanthy-shipleyove-291665>

Joy Fielding je kanadská spisovatelka narozená v roce 1945. Narodila se v Torontu, kde se odehrává i její kniha Panenka. Chvíli se živila jako herečka, ale to ji přivedlo ke scénářům, odkud byla už jen krůček od psaní románů. Hrdinky jejích knih jsou především ženy, které procházejí těžkým obdobím, často dochází k nedůvěře vůči manželům, ať už opodstatněné, či ne. Knihy jako Teď neplač (Don’t Cry Now, 2007) nebo Ta druhá (Druhá žena, 2008) jsou dokonce zfilmovány.

Caroline Shipleyová žila krásný a šťastný život. Osud jí nadělil nejen milujícího manžela, ale rovněž dvě krásné dcerky. Vše se ale obrátí naruby, když jí někdo při oslavě 10tiletého výročí unese dvouletou dcerku.
I po patnácti letech je Caroline nešťastná a nevyrovnaná, zatímco její manžel Hunter má novou, krásnou rodinu. Po tak dlouhé době se jí ozve mladá dívka Lilly, která tvrdí, že je ztracená Samantha. Je to vůbec možné? A je možné, aby se případ po tak dlouhé době vyřešil? Nově nalezené stopy ale ze všeho dělají noční můru.

Kniha je opět psaná v Er formě, jsou zde skoky do minulosti a přítomnosti.

Příběh se zdá být opravdový, zobrazující, jak vám mohou média zničit celý život. Tuto situaci bych nejsíš přirovnala ke knize Zmizelá od Gillian Flynn, kde tím, kdo je lapen a lynčován je Nick Dunne. Rovněž se mi líbí, jak je zde zobrazeno, že jsme odrazem našich vlastních rodičů, byť třeba jejich chování nesnášíme, přesto jej přenášíme na naše děti.