Nejlepší přítel…

…mám-li se zamyslet, je pro mě jen jeden takový. Jistě, přátel mám mnoho, ale jemu se nevyrovná žádný. O některých z nich jsem někdy řekla něco špatného, ale ačkoliv to byla pravda – tedy jen kritika, o něm bych říct cokoliv špatného nedokázala. Přátele mívám ve zvyku objímat při rozloučení, ale jen jeho jsem objetím zdravila. Těšil se z mé radosti, vyslechl mé starosti, pomáhal při smutku. Jeho náruč byla kapesníkem na mé slzy. Když mne konejšivě hladil po ruce, léčil šrámy v mém srdci. Ale já to pokazila…

…zamilovala jsem se!

S Tadeášem se známe už od školky. Sice jsme se tolik nesetkávali a vlastně jsme se víc spřátelili až před rokem, ale přesto jsem jeho přítomnosti dávala přednost před srazy s přáteli, které mám ráda déle. Ted tu byl vždy pro mě. Ticho s ním není jako ticho s ostatními – ta trapná chvilka -, s ním není mluvení potřeba.

Před dvěma měsíci se Ted seznámil s Marií. Moc jsem ji neznala, bydlela pár kilometrů od našeho města v obci, kde bydlí Tadeášova babička. Ted ji popisoval jako tichou, milou a hezkou holku, která si na nic nehraje a nebojí se práce a trochy špíny. Šedá myška – říkala jsem si, proto mě velmi udivila jeho zpráva, že se zamiloval a dali se s Marou (tak jí říkával) dohromady.

Uběhl měsíc a Teddy stále cukroval se svou holkou. Ty jeho zamilované řeči mi pomalu začínaly lézt krkem. Samozřejmě jsem mu vztah přála, ale když stále mluvil o své holubičce, vymlouvala jsem se, že musím domů a podobně. Brzy přešel z ód na Marii k popisování chvilek s ní. Nevím, zda si to uvědomoval, ale opravdu ji rozmazloval a nejednou jsem se přistihla, jak si při jeho povídání místo Mary představuju sebe a vzdychám nad jeho romantickými projevy lásky. Začínala jsem se do Teda zamilovávat. Ne do podoby, kterou znám, ale do jeho podoby partnera, kterou mě uhranul. Toužila jsem po Tadeášovi jako nikdy po žádném klukovi. Proto jsem se snížila natolik, že jsem přešla do protiútoku. Oblečení jsem změnila za vyzývavější a začala jsem se i více malovat. Bez výsledku. Vím, že bylo sobecké chtít jiné holce přebrat kluka, ale mé srdce překypovalo citem a tělo hormony.

Blížily se Mariiny šestnácté narozeniny a Teddy už tři týdny básnil o svém narozeninovém plánu. Nejprve chtěl vzít Marii na večeři, poté ji chtěl pozvat k sobě, dát jí kytici rudých růží a zahrát na kytaru písničku od jejího oblíbeného zpěváka – a k tomu zazpívat! Při představě, že by nějaký kluk udělal něco takového pro mne, se mi podlamovala kolena – co víc, Ted se kvůli Maře učil na kytaru! Už jsem své city nedokázala držet v sobě, chtěla jsem mu o tom říct.

Můj nejlepší přítel si na mě udělal čas až v den narozenin své vyvolené. Měli jsme na sebe jen deset minut v parku, kam se měla oslavenkyně v pět hodin dostavit. Tadeáš se tetelil, že nás alespoň krátce představí, ačkoliv já ji z vyprávění – podle něj – už musím zcela znát. Z popisu zastřeného citem se ovšem obrázek o člověku nedělá snadno, a tak jsem se i já těšila na seznámení s dívkou, jež ulovila nejúžasnějšího kluka.

Bylo pět minut před pátou – měla jsem pět minut zpoždění. Rychle jsem se s Teddym přivítala, ale to už se mě ptal, co důležitého mu chci říct. Nadechla jsem se, ale v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla drobnou blondýnku, kráčejíc k nám. Tehdy jsem udělala největší chybu svého života – začala jsem Teda líbat. Případná Marie se vzlyky utekla, Ted mě jen odstrčil a běžel za ní. Tentýž večer jsem se dozvěděla, že se rozešli (kvůli mně) a můj – teď už bývalý – nejlepší přítel nade mnou vyslovil ortel: ,,Nikdy ti to neodpustím, nechoď mi na oči, nenávidím tě!“ A nejhorší bylo, že to nevykřikl. Mluvil pomalu, jasně a přímo – nebylo to v afektu!..

…a tak jsem přišla o nejlepšího přítele.

Pozorovala se v zrcadle v kalhotkách a sportovní podprsence. Jednou rukou hladila své nahé tělo a přejížděla přes vypracované a napumpované hrboly na břiše a druhou se opírala o tyč podél zrcadla. Po tvářích se jí koulely slzy a celé tělo orosil pot. Ještě byla udýchaná, jak si vybíjela zlost na hrazdě. Na krku i čele periodicky tepaly naběhlé žíly a vyceněné bílé zuby s dlouhými špičáky se pomalu bořily do jejích rtů. Bolelo to, ale ona se naučila bolest ignorovat. Alespoň tu fyzickou. „Já přece nejsem zrůda!“ zařvala a pěst probořila zrcadlo, jakoby to byl krepový papír. Na zemi se počala dělat malá kaluž krve a vysílená dívka se do ní svezla a objímajíc kolena propukla v hysterický pláč.

Celou tu posedlost rozpoutal neškodný incident. V očích mladé zasněné puberťačky šlo ale o potupu. Kamarád, který se jí líbil, jí v opilosti řekl, že má pořádnou „pneumatiku“. Přestane tolik jíst! Při cestě do posilovny si vybavovala všechny ty vzpomínky, kdy stála v tričku ve zkušební kabince a styděla se za sebe. Kdy si nekoupila žádné oblečení na rozdíl od kamarádek, se kterými i kvůli tomu přestávala vyrážet ven. Vzpomínala, jak několik let nebyla nikde na koupališti nebo v bazénu, protože by se za své tělo styděla. Jak byla jen na pár plesech, protože by se nedokázala dívat na vyzáblé dívky v nádherných šatech.

Našetřené peníze předala do ruky vysokému „nabušenému“ muži, kterému se při potřesení ruky na předloktí vytvořila pavučina spletená z vystouplých žil. Muž dívce přislíbil, že první hodinu ji provede po posilovně a vysvětlí, jak se na strojích cvičí. Vyplašeně souhlasila.

Den poté. Cítila svaly, o kterých ani nevěděla, že je má. Ale tu bolest si užívala. Byla na ni pyšná. Zvládla to, překonala svůj odpor k jakékoliv fyzické aktivitě. Po měsíci si všimla velkých změn. Zhubla. A i lidé se k ní začali chovat jinak. To ji v jejím úsilí jen podpořilo a v posilovně byla čím dál tím častěji, nedbajíc, že tělo volalo po odpočinku. Posilovala se sluchátky v uších. Hudba jí v nich ale nehrála. Prostě nechtěla být rušena. Plně se soustředila jen na svůj dech. To těm povrchním parchantům ukáže! Sledovala se v zrcadle a kroutila hlavou nad funícím Hulkem, který zrovna vzpíral. Proč tolik řve?

Když už se dostala do tréninku, chtěla od sebe víc. Rozhodla se přihlásit na balet. Tam, kam vždy chtěla, ale bála se, že by se její břicho pod upnutým trikotem nehezky vlnilo. „Jsi už starší a už máš ztuhlé tělo. Bude to chtít opravdu hodně dřiny,“ slyšela od učitelky baletu. Přesto ji přijala. Dívka zjistila, že bolest v počátečních dnech jejího snažení byla jen slabým odvarem toho, co následovalo. Přesto nepolevovala. Nejen, že začala vstávat každé ráno v 5 hodin a běhat denně alespoň 4 km, zároveň si vytvořila malou posilovnu skládající se z boxovacího pytle, hrazdy, lavičky a spoustu činek, doma. Do té staré ale chodit nepřestala. Častokrát nešla do školy a místo toho mořila tělo třeba i tři hodiny. K tomu přestávala jíst. „Vydrž,“ říkávala si, „bolest a únava jsou jen stav mysli. A tu ty umíš ovládat.“ Snažení přineslo další ovoce – brzy zvládla rozštěp a zlepšila se i na hrazdě. Zarudlých bolavých nohou, puchýřů a popraskaných žilek v podkoleních jamkách si nevšímala. Bohužel stejně tak toho, že jí často bylo na omdlení a motala se jí hlava. K tomu často vybuchovala a měla chuť někoho praštit. Rodičům se odcizila, na jakékoliv otázky odsekávala a práskala dveřmi. Nechtěla se s nikým bavit, nikoho nepotřebovala. Spolehnout se mohla jen a jen na sebe.

S kamarádkami na baletu nemohla počítat. Tanečnice byly soutěživé a snažily se vetřít učitelce do přízně. Každá chtěla tančit vpředu. Rychlý postup nové sokyně je zastrašoval. Proto se proti ní všechny spolčily a pomlouvaly ji. Plié, Pirouette, Petit échappée. Navzdory tomu, jak krátce na balet chodila, znala veškerou terminologii. Byla však svým úsilím tak posedlá, že si nevšimla, jak na ni reagují ostatní. „Je jak gorila, ty ramena. Je to strašný!“ zaslechla rozhovor, který pravděpodobně nebyl pro její uši. S pláčem běžela na záchody. „Taková dřevochlapice a brečí? Buď trochu chlap, když už tak vypadáš.“ Ten den měly dívky vystoupení. Přes slzy skoro neviděla, přesto se hrdě v trikotu postavila dopředu a synchronizovaně s ostatními tančila. V půlce představení se jí ale zatočila hlava a omdlela…

Probudila se na lavičce ve studiu, kde ji křísili. Místo toho, aby řešila své zdraví a přemýšlela nad sebou, styděla se. Čekala od sebe dokonalost, měla na sebe nejvyšší nároky a takhle selhala? Nechtěla nikomu nic vysvětlovat, chtěla jít pryč. Celé tělo zaplavil vztek a testosteron. Musí se někde vybít – ano, doma na hrazdě!

S obvázanou dlaní a zápěstím dál nesnášela svět. Nesnášela své tělo, takhle přece dívky vypadat nemají! Vyházela veškeré šaty a tílka, která by odhalovala její vypracovaná ramena. Její agrese stoupla natolik, že sem tam něco zničila, nebo do někoho strčila. Už přes týden necvičila – chtěla se svých těžce nabytých svalů zbavit. Nesnášela, když musela slýchat poznámky na své svaly. Cvičila proto, aby se mohla předvést v plavkách, což teď stejně nemohla. Jenže tělo to cítilo jinak. Mělo absťák. A odvděčovalo se dalšími přísuny testosteronu a adrenalinu. Musela jít posilovat.

„Ahoj Eve, dlouho jsi tu nebyla,“ zdravil ji nadšeně Hulk. Vynutila ze rtů úsměv. Stejně ji postrádal jen kvůli přísunu peněz – byl nový měsíc a ona si nekoupila permici. Nasadila si sluchátka a opět byla ve svém světě. Měla naloženo hodně a skrz zuby se jí dralo pro ni tak nesympatické hekání.

„Promiňte, slečno,“ otočila se. Stál za ní slušněvypadající svalnatý chlapík. „Omlouvám se, že Vás ruším, ale děláte fitness kulturistiku? Jestli ne, měla byste nad tím přemýšlet.“ Zaujal ji. Ne tím, co říkal, ale spíš tím, že o ni měl zájem. Nemusel ji oslovovat, nešlo o zdvořilostní konverzaci. Dala se s ním do řeči…

…Když získala svou první medaili, byli tam její rodiče s ní. Vše s nimi urovnala, získala nové přátele, se kterými si měla o čem povídat, a přestala se tolik mračit na svět. Díky trenérovi zdravě jedla i cvičila a cítila se skvěle. V tomhle sportu se našla. Jistě, nejedná se o něco, o čem by malé holčičky snily jako o budoucím povolání, ale časy i lidé se mění. A tohle ji opravdu dělalo šťastnou…

Byl mladíček – hazardér. Brzy ale pochopil, že chytrost, vyzrálost a sebevědomí jsou tři neodolatelné zbraně. A k tomu pořádná dávka dotěrnosti, protože kdyby se vždy nechal lehce odradit, nikdy by neměl to, co chtěl…

Tím sebevědomým lamačem dívčích srdcí a majitelem zářezů se nenarodil. To život ho naučil. Tu krátkou cestu protínalo několikrát zlomené srdce. „Jsi moc milý.“ „Jsi strašně fajn kluk, ale…“ „Ty jsi tak úžasný kamarád.“ „Jsi nejhodnější kluk, jakého znám.“ Ano, byl hodný. Až moc. Prostě takový blbeček, který vždy, když si slečna pískne, přijede; namasíruje jí záda, vyslechne si její bolest a její trápení. Ale nikdy nedojde na nic víc. Je to prostě „jen“ nejlepší kamarád. Až po dvaadvaceti letech života mu došlo, že tahle taktika nevychází. A změnil se.

V diáři je na dnešek zakroužkováno 21:00 – Doučování. Po telefonu si nenápadně až moc dobře zjistil, že jsou rodiče rozvedení a matka je na noční. „Moc se omlouvám, ale dřív opravdu nemohu, jsem v práci.“ „No já budu na noční, ale dám dceři peníze, tak to s vámi nějak vyřídí.“ Hezky se navonět, vzít si košili a nechal ji lehce rozhalenou… Vysvětlovat matematiku a lehce se nad ni naklánět. Vysvětlovat jí příklady skrze šeptání do ucha – to je odrovná všechny. Jo, Bože, tys věděl, proč holkám nedarovat logické myšlení na matiku – díky, kámo. Pohladit ji jemně po ruce nebo po rameni a je vidět, že je jeho. Ztěžka polkla a zrychlila dech. Zatímco seděla a snažila se soustředit na těžký příklad, odhrnul jí vlasy z krku a ona se oklepala. Na kůži jí vyskákala husí kůže a on začal líbat tu jemnou pokožku. „C-co to děl-láte?“ vykoktala. Políbil ji na ústa a položil na postel. Ležela jako v tranzu, ale nebránila se. Vzal její ruce a položil jí je nad hlavu. Držel je jako v kleštích a zatímco jí sál lalůček, druhou rukou jí vjel do kalhotek. Chtěla ucuknout a dát mu ruku pryč, ale on posílil sevření. „Nech toho, já tohle nechci,“ řekla bázlivě. Jenže on si byl sám sebou jist. Začala jemně vzdychat. „Vážně?“ zadýchal jí hluboce do ucha a jemně ji kousal na krku. „Přestaň,“ zaprosila. Ale on věděl, že každé „Brzy přijdou rodiče.“ „Nedělej to.“ nebo „Co to děláš?“ znamená ve skutečnosti „Ano!“ Vášnivě ji líbal a přitom ji svlíkal. Ruce už měl dobře vytrénované. Když ji pomalinku stahoval kalhotky, díval se jí do očí. Miloval ten vylekaný pohled mladého, vystrašeného, šestnáctiletého kolouška. Střídavě se dívala svému pánovi do očí a dolů na pomalu se vzdalující jemné prádlo. Byla mu vydána na milost a podlehla. Opět. Jemná skvrnka krve na prostěradle jen učinila úlovek cennějším.

Byl na sebe pyšný. Ta mrcha stejně určitě nějakému ubožákovi zlomila srdce, zaslouží si to. Kondomy moc neřešil. Dokázal se ovládat. Už se těšil, jak večer poreferuje kamarádům v hospodě.

Za několik měsíců a několik dalších doučování se mu jeho hazardování vrátilo. A nejen jemu. Onemocněl. Dostal dost zvláštní chřipku. Doktor ho poslal na krevní testy. Ten telefonát, který za několik dní obdržel, mu změnil život. Byl HIV pozitivní. Nikdy se necítil tak naprostým idiotem, jako tehdy, když se snažil vzpomenout si na všechna jména mladých koloušků. Štěstí, že měl diář, kam si zapisoval adresy. A na všechny tyto adresy přišel zvací dopis na krevní testy…

Zatímco si roluji samodržící punčochy po stehnech směrem vzhůru, přemýšlím. Jak jsem se do takové situace vůbec dostala? Jsem spokojená? Jsem šťastná? Jistě ne. Ale ten vítězoslavný pocit, že další prasák, další grázl dostane, co mu patří, tedy spíš nedostane nic, ten za to stojí. Nejspíš. Zatímco vážu úzké saténové stuhy na podvazcích, vybavuji si, že takové jsem dříve nosívala zapletené ve vlasech. Tehdy to byl ještě symbol nevinnosti.

Byla jsem zrovna s kamarádkami na diskotéce a užívala si čerstvé dovršení dvacátých narozenin. Měla jsem radost ze života. Květovanou sukni, náušnice z pírek, hlavu plnou úzkých copánků. Na stole bylo spousta sklenic od koktejlů, barevné deštníčky, brčka, prázdné panáky. Kolik my jich vypily. Všimla jsem si, jak mě pozoruješ na parketu. Sečtělý, v obleku, vyzrálý a pěkně z povzdálí. Odchytl sis mě a pozval na drink. Jak jen jsi mě uhranul. Netušila jsem, zda máš zájem, ale tvé uhrančivé oči říkaly ANO. A mně se podlamovala kolena. Bohužel s každou rundou víc. A tak jsme se probudili u mne v posteli. A naše aférka začala.

Uběhly pouhé dva roky a střevíčky a dětinské sukně vystřídaly převážně černé koktejlky a vysoké lodičky. Další schůzka, další objednávka. S tímhle se scházím teprve tři týdny. Doufám, že to půjde bez sexu, ačkoliv je to spíš dětinská prosba do nebes. Večeře v luxusní restauraci, flirtování, koketování, pokoušení. Hladím ho bosou nohou pod stolem po té jeho – už se jedná o automatizaci. Hraji lehce opilou a olizuji své prsty smočené ve víně. Očividně mu začíná být trochu horko. Odcházíme už před devátou hodinou, chlapec se nemůže dočkat pokračování. Vášnivě ho políbím a mrknu směrem na fotografa. Důkazy jsou hotové. Ale často není potřeba je použít. Odejdou sami. A já jakožto dobře placená samaritánka si je mohu založit do sbírky. Zvrácené? No a! Některé ženy nejsou schopné si vybavit všechny muže, se kterými spaly, já to mám zdokumentované, ačkoliv u těch posledních je na pravém dolním rohu nakreslen červený křížek. Počítám s křížkem i u dnešního milovníka.

Pustila jsem hudbu a lehli jsme si na postel. Laškovně mu rozepínám košili a nechávám ramínka od podprsenky vykukovat zpod šatů. Nabídku dát si víno přijal. Přihodila jsem mu do sklenice prášek. Zatím vždy zabral a „Křižáci“ spolehlivě usnuli. Pak je jen stačilo svléci, zabalit se do peřin a ráno měli takové okno, že si ani nepamatovali, že k ničemu nedošlo. Pak už jen stačí ranní pusa a snídaně do postele a je můj. Dále jen lehce udržovat kontakt a za týden už volá jeho žena.

S tím, že máš ženu a malé dítě, ses mi svěřil až po dvou měsících našeho „vztahu“. Ty bastarde! A ještě jsi sliboval, jak ji opustíš. Ale rozvrátit rodinu s dítětem? To není můj styl. Nechala jsem tě. Vždyť jsi mi lhal! Tahal jsi mě za nos a já prostomyslná holčička ti to věřila. Za týden jsi i s kufry čekal v dešti u mých dveří. Opustil jsi ženu a malé dítě. A co manželský slib? Vždyť já na manželství věřila a tys mi takhle sebral ideály. Přesto jsem ti já – kráva – uvěřila a odpustila. Brzy sis našel jinou. Asi se ti, být opět volný, zalíbilo, ty hajzle! V té době se u mne v bytě objevil nejen boxovací pytel, ale také tvá exmanželka. Nepřišla ovšem se salvou nadávek, nýbrž s děkováním. Nechápu, jak na mne přišla. Omlouvala jsem se jí s tím, že jsem nic nevěděla. A ona začala děkovat, že jsem jí tebe zbavila. A tak jsem si začala budovat kariéru.

Dostávám tučnou odměnu a kreslím na něj v albu červený křížek. Nebýt toho účinného léku na spaní, možná bych se všemi těmi „Křižáky“ musela spát, oklepu se. Jistě s tím někdy skončím, ale takovýhle výdělečný meloušek není k zahození. O zákaznice nouzi nemám – ženské jsou drbny a mezi sebou se pochlubí, čímž mě vlastně doporučují. Na luxus jsem si už dost zvykla a můj fotograf je z odměn také velmi potěšen. Přece bych ho nepřipravila o jisté peníze! Dámám se má výplata navíc dosti vyplatí vzhledem k tomu, co od manžela ať už v dobrém, či zlém u soudu vytřepou. Nevěra je porušení manželského slibu. Ačkoliv měla jsem i jednu naivní husičku, které nedošlo, že mají předmanželskou smlouvu, chudinka. Na druhou stranu se objevila i menšina mužů, kteří se nedali. Buď jsem se jim nelíbila, nebo prostě nebyli idioti. A nebo – jak si opět naivně možná nalhávám – svou manželku milovali. Jediný kontakt, který jsme měli, byl ten oční.

Páteční večer – čeká mě další „klient“. S tímhle se scházím už měsíc. Ano, často se mi práce kříží. Ale nechat se nachytat nehodlám. Po kině a večeři jsme nezvykle zamířili k němu. Odvezl nás na celkem slušně vyhlížející chalupu. Vybavena prášky jsem žíznivě vyhlížela pití. Prý má jen vodku, ale to mi bylo fuk a v nestřeženém okamžiku už mu ve vodce šuměl malý bílý prášek. Odlákat pozornost od vodky, dokud pilulka úplně nezmizí, byla pro mne hračka. Pak už si jen pamatuju, jak sebou škube a padá k zemi. Ani mé volání 155 mu nepomohlo. Po příjezdu záchranářů a policie jsem slyšela jen něco o anafylaxi. Byla jsem parádně vyklepaná. Zvlášť, když se u mých dveří objevilo auto s majáčkem a byla jsem předvolaná, co víc – podezřelá. Stále jsem přemýšlela, zda jsem to mohla zavinit já. Zda ten prášek? Mohlo to být použitím vodky, tedy většího množství alkoholu? Tak moc jsem nechtěla s tímhle plešounem s knírem spát, že jsem na něco takového ani nepomyslela. Myšlenky na jeho hustý kartáč plazící se po mém nahém těle ve mně vyvolávaly naprostou agonii.

Soud se moc netáhl. Upřímně jsem ani nebyla – já přebornice – pořádně schopna lhát. Stopy po prášku mu v těle našli a vzhledem k tomu, že se jednalo o podání látky v nevědomosti oběti, zabásli mě. Přestože jsem se prášků zbavila, stopy po nich se našly v mé kabelce, což mě usvědčilo.

Inu můj poslední kšeft byl mistrovské dílo. Manželka se zbavila manžela, děti neměli, takže nárok na placení alimentů by stejně neměla a zdědila vše bez jakýchkoli škrtů za rozvodové řízení (maximálně tak za pohřeb). Já nyní můžu přemítat ve vězení nad svým dekadentním způsobem života a sepisovat své vzpomínky. A že mám na to vzpomínání hodně času…