Na první pohled Zürich nevypadal jako velkoměsto, to jsme ale neměli v nohách 7 hodin chůze jen po centru a zpět. A tím to neskončilo…

Zdroj: Swiss in Wales: Zürich [Foto]. Dostupné z: <http://swissinwales.org/New/zurich-2-2/>

Zürich (česky Curych) je často mylně považován za hlavní město Švýcarska, což je sice Bern, ale Zürich je rozhodně největším městem. Žije zde kolem 400 000 obyvatel různých etnik. Jedná se o hlavní středisko švýcarských bank, toto město bylo dokonce v roce 2012 na základě vyhodnocení životních nákladů označeno časopisem the Economist za nejdražší město světa. (Osobně jsme si to ověřili při koupi 0,5 l neperlivé vody za 4,5 franku.) Navzdory své rozloze zde není automobilová doprava tak populární – veřejná městská doprava je zde hojně rozšířena, samozřejmě nejen proto, že je ekologičtější, ale také levnější. Svézt se tu můžete tramvají, autobusy i trolejbusy, ale díky Zürichsee a řece Limmat, která z jezera vytéká, také lodí. Je zde také mnoho cyklistů, neboť jsou zde cyklistické stanice. Jako největší město Švýcarska má Zürich samozřejmě i letiště.¹

V Zürichu jsme se chtěli podívat hlavně na Zürichsee, dvě řeky Limmat a Sihl, poslat pohledy domů a třeba nakoupit nějaké suvenýry. Zaparkovali jsme u nejbližšího ze tří Lidlů (Grubenstrasse) a vyrazili hledat nejznámější a také nejdražší ulici Bahnhofstrasse, která spojuje hlavní nádraží s již zmíněným jezerem Zürichsee. Cestou jsme si ale nebyli vůbec jistí, zda jsme už v Zürichu – navzdory tomu, že bylo 11 hodin sobota dopoledne, nikde ani noha. Procházeli jsme nejspíš nějakou židovskou čtvrtí, neboť jich tu bylo hodně a přece jen byl Sabbath.

Brzy jsme předchozího stýskání po lidech litovali, neboť na Bahnhofstrasse byla hlava na hlavě. Navzdory tomu, že se jedná o turisty nejnavštěvovanější destinaci, tu nikde nebyl vidět obchůdek se suvenýry. Všude jen obchody jako Mango, H&M, C&A, Hugo Boss, McDonald’s a jim podobné. V obchodním centru GLOBUS jste dokonce tohle vše měli naráz a ne jako u nás – jednotlivé krámky oddělené dveřmi – nýbrž doopravdy vše najednou. Z cukrovinek jste volně přešli ke šperkům a cestou k oblečení jste se mohli pokochat prací kadeřnic, které tam stříhaly své zákazníky. Je samozřejmé, že jsme tam s Tomem dlouho nevydrželi.

Na nádraží jsme se rozhodli najít nějaký kiosek a koupit alespoň pohledy. U kasy mi Tom sdělil: „Kup ještě známky.“ Já k paní u pokladny: „Halo, wir wollen…“ „Známky chcete?“ promluvila na nás paní čistou slovenštinou. Bohužel neměla dostatek známek, takže nás poslala do dalšího kiosku. „Halo, wir wollen vier Briefmarken nach Europa.“ „Deutschland?“ „Nein, Tschechische Republik.“ „Tak to můžete klidně česky,“ zasmála se další prodavačka. Ono je Čechů v Zürichu víc – dokonce je zde i česká čtvrť!

Přímo u hlavního nádraží je tzv. PlatzPromenade – menší parčík, který se táhne až k soutoku čisté Limmat se špinavou řekou Sihl. Dali jsme si řízek s chlebem, nakrmili kachny a labutě (které Tom přejmenoval na „dlabutě“) a vyrazili podél čištější řeky dál. Dokonce jsme viděli krom lodní městské dopravy i několik začínajících kajakářů, kteří se učili ve slabém proudu. I přes slabý proud jsou ale podél obou řek schránky se záchranými kruhy. V Limmatu se prý lze i koupat (říkala spolužačka Janča), ale nám počasí moc nepřálo, takže jsme chvíli postrádali svetry, poté se svlíkali do tílek a náhle opět vyndavali z batohu bundy. Počasí je ve Švýcarsku opravdu nevyzpytatelné. Jedna paní se dokonce kousek od nás opalovala, zatímco kolem ní procházela děvčata v kabátcích a kozačkách! Co mi na Zürichu připadalo dost divné je to, že jsme za těch 7 hodin, co jsme zde byli, viděli dohromady tak 8 psů! A i mládeže mezi 10 a 16 lety by člověk spočítal na prstech jedné ruky.

Zdroj fotek: vlastní

¹Curych. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Curych>

Zdroj: Mapy Google: Uetliberg [Výstřižek]. Dostupné z: <https://www.google.cz/maps/place/%C3%9Cetliberg,+8143+Curych,+%C5%A0v%C3%BDcarsko/@47.3590356,8.4961699,13z/data=!4m2!3m1!1s0x479009a1f28b55cd:0xf8709cfdfee0b920?hl=cs>

GPSka nám bohužel moc nepomáhala, tak jsme se snažili spolehnout na vlastní instinkty (tedy spíš na ty partnerovo). Jenže ouha – jedna odbočka dočasně nepřístupná a při objíždění do Ringlikonu jsme tedy auto nechali přímo před cedulí vjezd zakázán. Vyrazili jsme holt nahoru pěšky – chvíli jsem hecovala Toma já, chvíli on mne a to i přesto, že rozhledna stále v nedohlednu. Začalo se stmívat, ale my se nevzdávali a po 2,5 kilometrech konečně dorazili k vlakové zastávce – ano, téměř až k rozhledně jezdí DO KOPCE vlak a samozřejmě si to kolem nás zákaz-nezákaz jezdila auta. U rozhledny je totiž luxusní restaurace a zrovna se zde konala pravděpodobně svatba – navzdory silnému větru venku chystali posezení a ohňostroj. Při výstupu na rozhlednu jsme si div navzájem nešlapali na jazyk, ale výhled opravdu stál za to.

Rozhledna byla postavena v roce 1990 a je vysoká 72 metrů. Je stavěna do tvaru trojbokého jehlanu s hvězdou nahoře a základy jsou ve výšce 870 metrů nad mořem.

Zdroje fotek: vlastní

Cesta dolů byla o dost rychlejší a vzhledem k tomu, že bylo devět hodin také o dost strašidelnější. Původní nápady jet dolů vlakem smazal strach, že nevíme kde vystoupit a také, že nejbližší stanice bude daleko. K naštvání jsme po sestupu zjistili, že vlak staví asi 100 m od našeho auta (zastávka Ringlikon), u kterého už blikala světýlka policistů. Za stání na zákazu jsme měli dostat 220 CHF pokuty a za příjezd odtahováka, který nás naštěstí neodtáhl, protože netuším, kam bychom 60 km od přechodného domova v devět večer asi šli, dalších 220 CHF. Nakonec jsme to naštěstí ukecali na 150 CHF odtahovákovi a policista nám lámanou angličtinou vysvětlil, že za vjezd na zákaz zaplatíme jemu 100 CHF a za zastavení tam, kde byl zákaz stání dalších 20 CHF. Nevím, proč si pak řekl tedy „jen“ o 100 CHF, ale my byli šťastní, že můžeme konečně jet domů. Na zákazu stání jsme sice byli (maj ty cedule nějaké malé a hlavně rušící křižovatka se později ukázala být jen vjezdem do dvora), ale žádná cedule, že někam nemůžeme jet tam nebyla – přece jen Tom zastavil PŘED zákazem vjezdu. Každopádně jsme byli šťastní, že můžeme vypadnout a policajta už stejně svrběla peněženka, neboť na kopci svítila světla dalšího „šťastlivce“.

Jelikož jsme se v půlce své dovolené přesunuli do hornatého Anzére a okolní příroda se zásadně změnila (Anzére se nachází 1 500 metrů nad mořem), změnily se také naše plány na výlety.

Zdroj: Mapy Google: Zermatt [Výstřižek]. Dostupné z: https://www.google.cz/maps/place/Zermatt,+%C5%A0v%C3%BDcarsko/@46.9149239,7.893007,8z/data=!4m2!3m1!1s0x478f35a2292ee5cd:0x400ff8840196f70?hl=cs

Hned den po příjezdu jsme si přivstali (a že vstávat v půl osmé není nic snadného) a vyjeli do 130 km vzdáleného Täsche, kde jsme nechali auto. Jet až do Zermattu autem není možné (pravděpodobně pouze pro místní), jelikož se město snaží co nejvíce zredukovat autodopravu a problémy s ní spojené – dokonce i tamní taxíky jezdí na elektřinu! Můžete se tedy sem z Täsche dostat taxíkem, helikoptérou, nebo vlakem. My zvolili třetí možnost, takže nás za 16 franků (za zpáteční jízdenku pro jednoho) čekala čtvrthodinová cesta malebnou přírodou. Zermatt je město jako stvořené pro turisty – všude plno chat k pronájmu, hotelů, restaurací, a samozřejmě obchůdků se suvenýry, sportovními potřebami či sladkostmi. Protéká zde řeka Mattervispa a jedná se vlastně o údolí obklopené horami.

Gornergrat je 3 150 metrů nad mořem vysoký vrchol, který dopřává pohled na horu Matterhorn (4 478 m n. m.) a další vrcholy. Můžete odtud podniknout například výlet na Malý Matterhorn. Na vrchol Gornergrat vede ozubnicová trať, která umožňuje vlaku jezdit bezpečně z kopce a do kopce. Tato trať byla dokončena a otevřena už v roce 1898! Na hřebenu se nachází několik krámků a samozřejmě i restaurace – to vše ve výšce 3 100 metrů nad mořem.¹

Nahoru jezdí každých 20 minut vlak, obousměrná jízdenka stojí pro jednoho 84 franků. Cesta trvá asi 40 minut a má 4 mezistanice (Zermatt – Findelbach – Riffelalp – Riffelberg (zde se můžete svézt lanovkou) – Rotenboden – Gornergrat. Výhled zde je úchvatný a my měli nehorázné štěstí, že jsme chytli krásné počasí (cestou zpátky vlakem do Täsche už pršelo), takže i fotky stojí za to. Prošli jsme se (doporučuji trackingové boty a teplé oblečení, protože tu uvidíte i sníh), nakoupili čokoládu v suvenýrech (nebyla o tolik dražší než v coopu), snědli si řízky a postavili kameňáka.Také se zde můžete vyfotit s bernardýnem, nebo pozorovat blázny na kolech, kteří si svůj sebevražedný sjezd naštěstí rozmysleli a potupně s námi jeli vlakem zpátky.

Zdroje fotek: vlastní

Při cestě z Gornergratu jsme se navzdory počasí a tomu, že to bylo na opačnou stranu, ještě jeli projet do Furka Passu. O přírodě zde tentokrát nic psát nebudu, kvůli slejváku, zatáčkám a úzkým silnicím jsem byla pěkně vystrašená (ačkoliv řídil Tom), ale každopádně se jedná o ráj pro všechny řidiče – také jsme potkali několik sporťáků a motorek.

Na této mapě sice neuvidíte, kde se Furka Pass nachází, ale zatáčky mluví za své:

Zdroj: Mapy Google: Furka Pass [Výstřižek]. Dostupné z: <https://www.google.cz/maps/place/Furka+Pass,+3999+Obergoms,+%C5%A0v%C3%BDcarsko/@46.5728815,8.3527223,13z/data=!4m2!3m1!1s0x47857938f20195e9:0x4ec4487edce90c12?hl=cs>

Zdroje fotek: vlastní

Inu na krásné fotky a výhled je tato destinace úžasná! A cesta na Gornergrat bude brzy uzavřená, takže není nač čekat!

¹Gornergratbahn. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-08-29]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Gornergratbahn>

Na radu spolužačky Jany jsme se čtvrtý den dovolené vypravili do historického městečka Luzern.

Zdroj: Mapy Google: Lucern [Výstřižek]. Dostupné z: https://www.google.cz/maps/place/Lucern,+%C5%A0v%C3%BDcarsko/@47.1987663,8.2743896,10z/data=!4m2!3m1!1s0x478ffa2a79547379:0xaef02ad1409952af?hl=cs

Luzern (česky Lucern) je město ležící necelých 60 km jihozápadně od Zürichu. Luzern leží u Luzernersee, z kterého vytéká řeka Reuss rozdělující město na Staré Město a Nové Město. Spojuje je až nejstarší zakrytý dřevěný most na světě Kapelbrücke. Město je ze čtvrtiny zalesněné a obklopují ho hory Rigi a Pilatus.¹

Zdroj: IPlog: Kapellbrücke [Foto]. Dostupné z: http://www.jamb.ca/mt/archives/000563.html

V Luzern se zdarma moc dobře parkovat nedá, takže jsme sice od centra byli celkem daleko, ale alespoň jsme si prošli i turisticky nezajímavé části města. Je zde také možnost si za 2 franky na hodinu pronajmout kolo.

Došli jsme až k Luzernersee, kde je pěkná promenáda plná laviček a můžete si zde i pronajmout loď nebo šlapadlo (bohužel nevím za kolik). Podél hřišťátka jsme se pomalu vraceli zpět do centra a nakoukli do kostela St. Leodegar.

Po nákupu švýcarských nožů jsme se vydali k autu, ale dav japonských turistů nás zanesl ke kašně (plné drobných) se sochou lva. Poté jsme zjistili, že je zde vlastně Ledovcový park a to přímo nad lvím památníkem. Tom zaplatil 15 franků, já jako student 12 (pro děti stojí 8 franků a mají i slevy pro skupiny), dostali jsme brožurku (mají je v několika jazycích), a byli jsme vpuštěni do malého prostoru s kamenitými výjevy vzniklými erozí. Uvnitř je malé muzeum zabývající se ledovci, erozí, kameny a sedimenty, máte možnost si sáhnout na led při 0°C a porovnat jej s ledem za teploty -20°C, ale také se dozvíte něco o lavinách, historii Luzern a nás zaujalo hlavně zařízení, které ukazuje proč jsou všechny vločky unikátní. Prakticky si vyrobíte vlastní vločku. V areálu jsme ale navštívili také zrcadlový labyrint (a přiznám se, že jsem při průchodu domnělou cestou nejednou vrazila do zrcadla), ale také jsme se vydrápali na zdejší nepříliš vysokou rozhlednu a měli tak krásný výhled na celé Luzern. Park najdete na Denkmalstrasse 4, otevřeno mají denně od 9 do 18 v termínech 1. 4. – 31. 10., nebo od 10 do 17 od 1. 11. do 31. 3. Můžete si najmout průvodce a park dělá různé akce, které naleznete na oficiálních stránkách.

Máte-li čas a chuť na romantickou procházku, nebo klidně i honbu za suvenýry, tak vyražte do Luzern!

¹Lucern. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-08-26]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Lucern>

Na dovolenou do Švýcarska jsme to s Tomem chtěli vzít přes Konstanz (Kostnici) a obdivovat tak nejen krásy Bodensee (Bodamského jezera), ale třeba se i podívat, kde že to byl Jan Hus upálen.

Zdroj: Foto von Konstanz München mit Bildergalerie: Konstanz [Foto]. Dostupné z: <http://www.muenchen.citysam.de/mu-reisefuehrer-foto/konstanz-1.htm>

Konstanz (česky Kostnice) je německé město na hranici se Švýcarskem. „Město bylo založeno původně jako keltské, později římské opevněné sídlo. V letech 1414 až 1418 bylo dějištěm ekumenického koncilu, nazývaného kostnický koncil, který řešil otázku velkého západního schizmatu a reformy církve. V průběhu tohoto koncilu byl odsouzen jako kacíř a 6. července 1415 upálen světskou mocí na příkaz císaře Zikmunda mistr Jan Hus. O rok později potkal stejný osud Jeronýma Pražského.“ Nyní se jedná o jedno z nějvětších měst na břehu Bodensee.¹

Do Konstanz jsme jeli přímo přes Bodamské jezero a to trajektem Meersburg-Konstanz za 14,5 €. Počasí nám moc nepřálo, vítr foukal celkem silně a bylo jasné, že dřív nebo později nás čeká sprška, ale my se rozhodli si město alespoň trochu projít. Jelikož jsme vyčůraní jak díra do sněhu (prostě Češi ), zaparkovali jsme u Lidlu.

Prošli jsme se nejen centrem, ale naše kroky lemovaly převážně krásně čisté Bodensee. Město mi připadá jako kompromis mezi Saint Tropez a Amsterdamem. Kvůli Bodensee je zde mnoho mostů a na některých zábradlích jsou (občas dokonce na zakázku) nacvakány zámečky. Amsterdamu nahrává také velká oblíbenost jízdních kol jako dopravních prostředků. Městské stanice s koly zde sice nenajdete, ale vzhledem k četným cyklotrasám si lze kolo pronajmout v místí půjčovně kol (na den za 12 €). Přesto tu však nejsou řidiči aut ani chodci diskriminováni cyklisty jako v Amsterdamu – je zde mnoho parčíků s lavičkami a různými hřišťátky. Hojná je také lodní doprava a na březích Bodensee najdete i „benzínky pro lodě“.

Co se architektury týče, hodně si tu hrají s kovem, betonem (který obtiskávají o dřevo, takže má na sobě suky a letokruhy) a můžete naše paneláky porovnat díky fotce s těmi místními. Domy zde často mají okenice, což mi připomíná Saint Tropezskou policejní stanici.

Mně se líbil hlavně přístup do jednoho parčíku, kam můžete dojít „po vodě“. Další kuriozitou byla také kašna uprostřed města s dosti výstředními soškami.

Zdroje fotek: vlastní

Konstanz je prostě jedno z měst, kde si člověk přeje žít.

¹Kostnice (město). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-08-24]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostnice_%28m%C4%9Bsto%29>