Dovolenou ve Vysokých Tatrách jsem lehce podcenila. Vzhledem k počasí jsme během šesti dnů pobytu podnikli „pouze“ 3 výlety: 1) Skalnaté pleso – Téryho chata – a zpět (12 km), 2) Štrbské Pleso –  Vodopád Skok – Capie pleso – a zpět (13 km), 3) Stanice Popradské pleso – Symbolický cintorín – Popradské pleso – Sedlo pod Ostrvou + Ostrva – Batizovské pleso (kvůli počasí vynecháno) – Vyšné Hágy (15 km), ale byť se nejednalo o dlouhé trasy, stoupání nám dalo skutečně zabrat. Bydleli jsme v Tatranské Lomnici, ale podívali jsme se i do dalších osad a rovněž jsme si udělali půldenní výlet na nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě, Spišský hrad a cestou domů jsme navštívili Alžbětu Báthory v Čachtickém hradě. V tomto článku si můžete přečíst o našem druhém výletě k Capiemu plesu.

V pondělí (25. června 2018) nám byla opět přislíbena „nenáročná procházka“. Původní plán byl jít ze Štrbského Plesa směrem k vodopádu Skok, odtud k Capiemu plesu a dále, pokud to podmínky dovolí, přes Bystrou lávku do Furkotské doliny a směrem k autu. Trasa by tak měla 16 km, nicméně jelikož jsme už při cestě k Capiemu plesu pořádně zmokli a už zde to bylo zasněžené, Kuba zavelel, že bezpečnější bude vrátit se. Proto jsme ušli něco málo přes 13 km.

Ve Štrbském Plesu jsme zaparkovali na Centrálním parkovišti (půl kilometru od železnice) za 5,50 € (cena za celodenní parkování). Odtud jdete směrem nahoru kolem Veveričího lanového parku a napojíte se na žlutou turistickou stezku, po které pokračujete až k Capiemu plesu. Kdo má zájem, může na chvíli odbočit, aby se podíval na Štrbské pleso, případně na Jazierka lásky.

Půl kilometr za stanicí sedačkové lanovky se ocitnete v lese. Nepočítejte však s klasickou lesní cestou, i zde je stezka kamenitá a plná bludných kořenů, které jsou zvlášť za deště kluzké, takže je nutné mít pořádné boty. Když se vymotáte z lesa, dojdete podél toku Mlynice až k vodopádu Skok. Zde vás čekají strmé kamenité schody a přímo u vodopádu jsou i natažené řetězy. Pro šikovnější ani nejsou potřeba, slouží spíš jako pojistka. Už z tohoto důvodu ale trasu nedoporučuji rodičům s dětmi či pejskem. Pár takových jsme potkali, ale všichni se vraceli zpět.

 
 

Nahoře vás čeká Pleso Nad Skokom společně s pěkným výhledem, neboť se vám již podařilo zdolat stoupání 450 m. Následuje opět kamenitá cesta, někde dosti strmá a kluzká (v některých částech prolézáte Mlynicí), i z tohoto důvodu je chodník vždy od 1. 11. do 14. 6. uzavřený. Opatrně jsme pokračovali dále až pod Capie pleso. Ačkoliv to bylo pouze 1,5 km od vodopádu, pokračovali jsme pomalu, což bylo tedy zaviněno i deštěm – vážně doporučuji mít pláštěnky! Pod plesem je opravdu strmá, kamenitá cesta. Člověku moc nepřidá ani památník se jmény lidí, kteří zde zahynuli, ačkoliv dle kousků kovu to spíše vypadalo na nepovedenou záchrannou akci a zřícení vrtulníku. Tak či onak je hodně důležité být opatrný, neboť posledních 300 m vystoupáte 280 m, tedy do nadmořské výšky 2230 m, což je vidět i na mapě na vrstevnicích.

 
 
 

Pleso i výhled stály rozhodně za to, ale jelikož byl nahoře poměrně silný vítr a začínala být zima, vrátili jsme se. Co bylo trochu šílené nahoru bylo ještě šílenější jít dolů. Neberte mě špatně, nedá se říct, že bychom šli něco, co by většina lidí nedala, naopak jsme potkali faráře s deštníkem a pár mnichů, kteří to nejspíš měli coby „nedělní procházku“, neboť ať šli jakýkoliv terén, nahoru či dolů, měli konstantní rychlost. Spíš se člověk musí spolehnout na své nohy, jít víc do podřepu a zapojit stehna a kolena. Viděli jsme pouze jeden pár, který šel k lávce, ostatní si to buď rozmysleli kvůli počasí, nebo jsme jim to dost možná i my rozmluvili. Nicméně ta cesta nahoru rozhodně stála za to, protože bylo až k neuvěření, že ten hotel trojúhelníkovitého tvaru tam v dole, je vlastně naše výchozí pozice. A myslím, že i na fotkách je vidět, jak je okolní příroda nádherná.

 
Zdroj fotek: vlastní + kamarádů

Má zkušenost:
Cesta dolů byla možná horší, než cesta nahoru. Sice jsme šli rychleji, ale poměrně hodně pršelo, takže byly kameny kluzké. Člověk navíc po zdolání nebezpečnějšího úseku povolí v soustředění a jak má unavené nohy, dělá chyby a snadněji zakopává/klouže. Přesně proto je důležité mít pevné, kotníkové boty, které vás často zachrání před vyvrtnutím kotníku. Já byla navíc ještě poměrně hodně rozohněná z lidí, které jsme potkali při sestupu u vodopádu. Holt když jsme čtyřčlenná skupina obsahující dvě dívky s krátkýma nohama, jsme pomalejší. Samozřejmě si to uvědomujeme, takže jsme rychlejším výletníkům v úsecích, kde to bylo možné, uhýbali. Stejně tak jsme páru u vodopádu nabídli, zda nechtějí jít před nás, což odmítli, zato se pak jali cpát na řetěz spolu s námi. My o podobný zátěžový test nestáli, naštěstí to řetěz, kterého by se měl držet vždy pouze jeden člověk, zvládl.