Vysoké Tatry: výlet #3 Popradské pleso – Symbolický cintorín – Vyšné Hágy

Dovolenou ve Vysokých Tatrách jsem lehce podcenila. Vzhledem k počasí jsme během šesti dnů pobytu podnikli „pouze“ 3 výlety: 1) Skalnaté pleso – Téryho chata – a zpět (12 km), 2) Štrbské Pleso –  Vodopád Skok – Capie pleso – a zpět (13 km), 3) Stanice Popradské pleso – Symbolický cintorín – Popradské pleso – Sedlo pod Ostrvou + Ostrva – Batizovské pleso (kvůli počasí vynecháno) – Vyšné Hágy (15 km), ale byť se nejednalo o dlouhé trasy, stoupání nám dalo skutečně zabrat. Bydleli jsme v Tatranské Lomnici, ale podívali jsme se i do dalších osad a rovněž jsme si udělali půldenní výlet na nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední EvropěSpišský hrad a cestou domů jsme navštívili Alžbětu BáthoryČachtickém hradě.  V tomto článku si přečtěte o strastiplné cestě opět zaviněné počasím, či o pro mě nejsilnějším zážitku ze Symbolického cintorínu.

Ve středu (27. 6. 2018) jsme šli na poslední túru během naší červnové dovolené. Tehdy jsme to, že je poslední, ale samozřejmě nevěděli. Kuba naplánoval vzhledem k předpovědi počasí nenáročnou trasu, kde největší kámen úrazu spočíval ve výstupu 2,4 km serpentin s převýšením 480 m. Ve výsledku ale tenhle výstup nebyl to nejhorší, co nás čekalo. Předpovědím se totiž nedá tak úplně věřit.

Za 6 € jsme zaparkovali u vlakové stanice Popradské pleso – TEŽ, kde je placené a hlídané parkoviště. Dále jsme pokračovali po cyklotrase 2866, která je vhodná i pro vozíčkáře – jedná se totiž o užší asfaltovou silnici, takže zde sem tam potkáte i řidiče-rezidenty. Za necelých 3,5 km se dostanete k rozcestí. Buď můžete pokračovat 15 minut k chatě u Popradského plesa po modré značce, nebo se dát po žluté k Symbolickému cintorínu, kam dojdete za 10 minut a za dalších 20 pak k plesu. My zvolili žlutou, takže jsme pokračovali po kamenité stezce.

 

Symbolický cintorín je hřbitov věnovaný lidem, kteří v Tatrách zahynuli. Žádní mrtví zde skutečně nejsou, jsou zde pouze barevné kříže, kaplička a kovové desky věnované jejich památce. Myšlenka vybudovat podobné místo vznikla již v roce 1930, ale až v roce 1940 byl cintorín oficiálně otevřen, respektive tehdy ho autor Otakar Štáfl společně s manželkou a přáteli předali veřejnosti. V této době byl tento hřbitov světovým unikátem. Když sem vejdete, připadáte si trochu jako na indiánském pohřebišti – jsou zde ručně vyřezávané a hodně barevně zdobené kříže, které v člověku evokují spíš veselí, než smutek. Vše se změní, když spatříte kovové desky s památkami zesnulých. Několik jsme jich pročetli a člověku to až vhání slzy do očí při uvědomění, že valná většina z těch lidí byla mladší 30 let! Nejmladšímu z obětí Tatranské přírody bylo jen 18 let a to jsme zdaleka neprošli všechny náhrobky. Data úmrtí navíc přesahují i 21. století, já viděla nejnovější náhrobek s úmrtím v roce 2009. A ačkoliv by se člověk mohl domnívat o opaku, lidé o své životy přicházeli i v jarních a letních měsících. Ne nadarmo má Symbolický cintorín motto „Mŕtvym na pamiatku – živým na výstrahu„.

 
 

Dále jsme pokračovali k Popradskému plesu, podél kterého jsme ze žluté stezky přešli na červenou a čekal nás nejnáročnější výstup (2,4 km serpentin, převýšení 480 m – podívejte se na mapu). Já se upřímně necítila tak nebezpečně, jako například při výletě k Capiemu plesu, neboť je cesta lemovaná klečí, ale to byl čistě můj subjektivní názor. Za hodinu a čtvrt jsme byli nahoře na hřebeni, kde nás pak čekal poměrně silný vítr a zima. U rozcestníku je ale vystavený menší kamenitý plot/“domeček“, kde se mohou turisté skrýt v závětří, aby se posilnili. Abychom zdolali vrchol, vyšlapali jsme ještě těch pár metrů na Ostrvu (1984 m n. m.), ale kvůli větru a začínajícímu dešti jsme radši pokračovali v cestě k Batizovskému plesu.


 
 
 
Zdroj fotek: vlastní + kamarádů

Pokračovali jsme 3,3 km po vrstevnici opět po kamenité stezce. Navzdory tomu, že jsme šli po „vrstevnici“, je zde občasné stoupání i klesání. Trasa by nebyla sama o sobě nijak zvlášť obtížná oproti tomu, co už jsme zažili, nicméně si nás opět pořádně podalo počasí, neboť se déšť smísil s poměrně ostrým větrem, nechyběly ani kroupy, takže se skutečně nejednalo o nic příjemného. Když jsme konečně dorazili k rozcestníku, který nám sdělil, že k Batizovskému plesu je to ještě 20 minut, rozhodli jsme se radši po žluté pokračovat směrem Vyšným Hágům vzdáleným 4,5 km. Déšť neustával, nicméně po zhruba kilometru a půl je cesta obklopena klečí, takže jste krytí alespoň před větrem. Navíc jdete konečně po zemi, na které jsou kameny a nikoliv po cestě vytvořené spadanými kameny, takže se můžete cítit bezpečněji. Zhruba ve 3/4 cesty poté sejdete do lesa, kde už je cesta na sestup méně náročná, ale i tak si dejte pozor na kluzké kořeny.

Když jsme konečně pocítili závan civilizace, zaútočil na nás kůň, respektive mi jen chtěl sežrat pláštěnku, ale naštěstí nebyl přespříliš dotěrný. Odtud už je to coby kamenem dohodil k vlakové stanici, odkud jsme za 1,5 € dojeli zpět k autu. Jízdní řád i další potřebné informace, se dozvíte zde.

Má zkušenost:
Jak už jsem psala, Symbolický cintorín na mě udělal velký dojem. Zároveň serpentinová cesta k Ostrvě mi přišla náročná hlavně na fyzičku, ale nepřipadala mi tolik nebezpečná, jako třeba výstup k Téryho chatě či Capiemu plesu. Asi to bylo zaviněno právě serpentinami a zákruty, neboť pak cesta není tolik strmá, ale i přesto jsem ráda, že jsme danou trasu stoupali a neklesali.
Jelikož jsme se zde rozdělili na dvě skupinky a měli jsme zhruba čtvrthodinový náskok, celkem jsme si libovali, že si odpočineme, nicméně ve výsledku jsme si spíš vytrpěli vítr o to déle. Na vrcholu Ostrva nás pak uhodil nejvíc a jelikož jsem na sobě měla pláštěnku a vítr se do mě pořádně opřel, moc dlouho jsme si výhled neužili, neboť Péťa poznamenal něco v tom smyslu, že by nerad pouštěl draka.
Cesta po vrstevnici kolem NPR Štôlska dolina, která měla být tím nejsnazším, co za celý den zažijeme, se pak ukázala být kvůli počasí největším peklem. Petrovi vítr z pláštěnkového ponča vyrval jeden cvoček, takže mu pak foukal pod pončo a převracel mu ho přes hlavu. A když už jsme si konečně oddychli, že budeme pouze klesat (a člověk je pak méně pozorný), párkrát jsem si pěkně sedla na zadek, odřela se o nízkou větev a i když mi pak byly ku pomoci trekingové hole, člověk toho měl tak akorát po krk. Holt počasí celou naši dovolenou ovládlo, předpověď nepředpověď. (Kvůli hroznému počasí nemám z této části výletu fotky.)

 
Share On Facebook
Share On Twitter
Share On Google Plus
Share On Pinterest
Share On Youtube
Contact us

Napsat komentář

Jméno *
Email *
Webová stránka