Dovolenou ve Vysokých Tatrách jsem lehce podcenila. Vzhledem k počasí jsme během šesti dnů pobytu podnikli „pouze“ 3 výlety: 1) Skalnaté pleso – Téryho chata – a zpět (12 km), 2) Štrbské Pleso – Vodopád Skok – Capie pleso – a zpět (13 km), 3) Stanice Popradské pleso – Symbolický cintorín – Popradské pleso – Sedlo pod Ostrvou + Ostrva – Batizovské pleso (kvůli počasí vynecháno) – Vyšné Hágy (15 km), ale byť se nejednalo o dlouhé trasy, stoupání nám dalo skutečně zabrat. Bydleli jsme v Tatranské Lomnici, ale podívali jsme se i do dalších osad a rovněž jsme si udělali půldenní výlet na nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě, Spišský hrad a cestou domů jsme navštívili Alžbětu Báthory v Čachtickém hradě. V tomto článku si můžete přečíst o našem prvním výletě k Téryho chatě.

V sobotu večer jsme do Tatranské Lomnice dorazili, takže výlet, nebo spíše „nenáročná procházka“, jak by to nazval Kuba, který do Tater jezdí pravidelně a naše cesty plánoval, se konal až v neděli. Tehdy jsme zhruba v půl deváté vyrazili z našeho bydliště k patnáct minut vzdálené stanici lanovky Tatranská Lomnica. Zpáteční jízdenka ke stanici Skalnaté pleso (na které jsme se mimochodem ani nebyli podívat) přes stanici Štart nás stála 22 € + 2 € záloha za plastovou kartu, kterou je po návratu možné vrátit v automatu. Z Tatranské Lomnice ke Štartu jezdí čtyřmístné šedé kabinky zhruba 9 minut, je v nich vcelku zima. Ze Štartu ke Skalnatému plesu jezdí červené 8+místné, modernější kabinky, rovněž zhruba 9 minut. Rozhodně doporučuji zkontrolovat čas zavírání lanovek. V našem případě to bylo 16:30, ale časy se dle roční doby mění. Ve stanici Štart je možné zapůjčit si koloběžku (5 €) či horskou káru (10 €/7 €) a sjet do Tatranské Lomnice, případně prodávají i jízdenky kombinované s lanovkou. Zde je však otevírací doba shodná s lanovkou, takže v případě nestihnutí budete stejně muset šlapat pěšky.

 

U stanice lanovky Skalnaté pleso je skutečně Skalnaté pleso (ledovcové jezero) a restaurace ve výšce 1751 m nad mořem. Rovněž je zde Observatórium Skalnaté pleso. My se po červené značce vydali směrem k Zamkovského chatě ve výšce 1475 m n.m. Jedná se o 2,9 km dlouhou méně náročnou trasu (vzhledem k tomu, co nás čekalo), klesání není strmé, jde se po kamenitém chodníku. V chatě je možné koupit si jak pití, tak jídlo, je otevřená celoročně a je zde i nocleh. Odtud je možné jít směrem dolů kolem Obrovského vodopádu a Hrebienku do Starého Smokovce, kam šla část naší výpravy, já s Péťou jsme se vydali po zelené k Päti Spišským plesům a Téryho chatě.

 

3,2 km dlouhá trasa začíná v lese, ze kterého přejdete na cestu obklopenou klečí a Malou Studenou dolinou pokračujete vzhůru. U vodopádu začíná cesta tvořená již pouze spadaným kamením, navíc skrz padající vodu procházíte, takže mohou být kameny kluzké. Pokračuje 1,3 km serpentin s převýšením 330 m. My měli opravdu nehezké počasí, takže jsme zažili nejen déšť a „sněhoprš“, ale pár metrů před cílem se zvedl i vítr. Cesta byla navíc zčásti zasněžená a vzhledem k počtu procházejících turistů se vytvořila nehezká, kluzká břečka, což bylo nepříjemné hlavně cestou dolů. Vzhledem k podmínkám jsme tedy ihned po příchodu zalezli do útočiště Téryho chaty.

 
 

Téryho chata je celoročně provozovaná horská chata v nadmořské výšce 2015 m. Je zde krb, takže je krásně vytopená, nakoupit si zde můžete občerstvení s sebou (horalky, voda..), ale dá se zde i velmi dobře najíst. My si dali kapustnicu s chlebem za 4€ (pozor děti a slabší žaludky, byla hodně pálivá), mají zde ale i česnečku, guláš, klobásy, nebo třeba palačinky. Chata poskytuje i ubytování (od 21 €). Pár metrů od chaty se nachází Malé Spišské pleso a pokračujete-li dále, můžete se dostat až k Sedielku, odkud sem vede druhá trasa, která je vždy od 1. 11. do 14. 6. vzhledem k náročnosti zavřená.

 

 
Zdroj fotek: vlastní + kamarádů

Má zkušenost:
Vzhledem k tomu, že se v době našeho pobytu zhoršilo počasí v celé Evropě, jsme žádné tropy nečekali, nicméně doufali v něco lepšího, než co nás zastihlo. Směrem k Zamkovského chatě byla mlha, takže výhled nic moc. Tato cesta má dle rozcestníku trvat 50 minut, my ji šli i vzhledem ke zhoršení zdravotního stavu jednoho z výletníků déle. I proto jsme k Téryho chatě pokračovali jen dva. Menší zdržení zavinilo i potkání lišky, která byla kousek od cesty. Kdo mě zná, ví, jak miluju lišky, takže není divu, že když se vydala směrem k nám, museli mě ostatní téměř tahat pryč. Pohladit si lišku v přírodě by sice bylo fajn (obětovala bych jí i řízek), vidina kousnutí a výletu pro tetanovku už by sa mi páčila menej.
K Téryho chatě jsme odhodlaně vyrazili s nasazením vyšší rychlosti. V dálce jsme zahlédli turisty, kteří prolézali skrz spadané kamení, přičemž jsem pronesla něco o tom, že jsou to blázni. Po chvíli jsme ti blázni byli my. Nejspíš mi mělo dojít, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, když jsme po půl hodině byli v půlce cesty, přestože na ukazateli byl čas cesty 1:45h. Při cestě zpět jsme potkali nosiče se čtyřmi přepravkami na zádech – to je totiž způsob, jakým se zdejší horské chaty zásobují. Člověk si tak navzdory původnímu skvělému pocitu ze zvládnutí pochodu připadá jako bábovka, zvlášť když pak potkáte rodinku s asi desetiletým klučinou, nebo staršího muže v džínových kraťasech, košili s krátkým rukávem a sandálech. Vzhledem k tomu, že nemám nejlepší kolena, cestu jsem absolvovala týden po diagnóze výronu kotníku a ještě jsem měla letní pohory, takže mi to klouzalo, jsem opravdu ocenila hůlky, byť jsme brzdili některé výletníky.
Po slezení nejhoršího jsme ale museli spěchat k Zamkovského chatě a do kopce na lanovku, neboť poslední jela v 16:30. Přestože nás opět zastihl déšť, tak jsme to stihli. Udýchaní, promáčení, ale šťastní jsme jeli dolů, ale poté nám došlo, že tuto trasu popsal Kuba jako nejsnazší. Náladu nám zkazilo i poměření délky trasy na Endomondu a krokoměru – ty se shodly zhruba na 18 km, vůči Google Maps či Mapy.cz, neboť zde cesta čítala pouhých 13 km.